HN: Jak jste se dostal k japonštině?
Otec pracoval od roku 1985 v diplomatických službách. Naše rodina žila osm let v Japonsku, s jednou roční přestávkou doma v Praze. Když jsme se pak vrátili natrvalo, chodil jsem do speciální školy pro japonské děti. Jejich rodiče byli diplomaté, obchodníci a manažeři.
HN: Jaké byly děti v japonské škole?
Asi podobné jako české. Jen o hodně disciplinovanější.
HN: Existuje nějaký ryze japonský vyučovací předmět, který jste neměl rád?
Upřímně jsem nenáviděl kaligrafii. Nemám výtvarný talent. Se štětcem to neumím a vlastně jsem nikdy nepochopil, proč má mít jedno písmeno sklon tak nebo onak. Vždycky jsem se akorát celý umazal od barvy.
HN: Studujete teď na vysoké škole japonštinu?
Ne. Studuji Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Mí rodiče, hlavně otec, si sice přáli, abych šel na japanologii, ale já jsem spíš technický typ. Nechtěl jsem se hlouběji zabývat historií jazyka a nějakými teoriemi.
HN: Co je podle vás na japonštině nejsložitější?
Nejtěžší asi je, že Japonci kombinují piktogramy s vizuálním významem a písmo, které vyjadřuje zvukovou stránku slova. Ve škole se učí tak tři tisíce piktogramů, v běžném písemném projevu se jich ale užívá kolem 1850. To ale neznamená, že slovní zásoba čítá pouhých 1850 slov. Kombinací zvláštních piktogramů se jich vytváří daleko více. Není to jazyk, který by měl něco společného s češtinou. Je podobně jako maďarština naprosto jiný než to, co znáte.
HN: Umíte v japonštině napsat dopis?
Tak to je hotové umění! Ale snad bych to nějak zvládl. U Japonců je zajímavé, že osobní dopis má daleko složitější a danou stavbu, než na jakou jsme zvyklí. Musíte jej začít uvozovací větou, která reflektuje počasí. Jsou to vžité fráze, je jich celá řada, pro každé roční období zvlášť. Třeba - tak nám začalo padat listí..., sakury kvetou, ptáci štěbetají... A pak musíte projevit zájem o to, jak se daří tomu druhému. Až potom můžete psát o sobě. Jiná forma dopisu by byla vnímána jako znevažující.
HN: Cizí řeč se snadno zapomíná. Jak se udržujete v jazykové kondici?
Překlady a tlumočením. Už od střední školy dělám pro překladatelskou agenturu Skřivánek. Knížky k procvičení četby si nechávám vozit z Japonska. Vozí mi je známí nebo otec, který tam jezdí za obchodem. Tady toho moc sehnat nelze.
HN: Dá se japonštinou dobře přivydělávat?
Zatím ano. Čechů mluvících japonsky moc není, nemám o zakázky nouzi. Navíc moje devíza je v tom, že jsem schopen potřebnou slovní zásobu díky svému technickému zaměření vstřebat snadněji, než je tomu u lidí studujících japonštinu na vysokých školách.Takže kdykoli nějaká firma potřebuje tlumočit japonského školitele, který přichází do místních továren, mám o práci postaráno. Tlumočím i obchodní jednání s Japonci, která bývají velmi dlouhá.
HN: Proč?
Protože japonští manažeři bojují časem a trpělivostí více než věcností. Čeští manažeři si proto často stěžují, že Japonci neumějí jít k věci a že bývá velmi těžké je dotlačit k nějakému výsledku. Jenže oni prostě vycházejí ze svých tradic, takový způsob vyjednávání má hlubokou tradici. Na mně jako na tlumočníkovi pak během těchto dlouhých jednání je, abych ten nekonečný monolog každého Japonce nějak oživil. Ne že bych si něco vymýšlel, jenom podám tatáž slova jiným způsobem. Ale je to vyčerpávající.
HN: Kolik si tak při tom vyděláte?
To je různé. Za hodinu beru maximálně tisíc korun. Při dlouhodobější akci, kdy jsem třeba měsíc zaměstnán v podniku, kde tlumočím, počítám několik stovek na hodinu. S tím, že když je to od Prahy daleko, zaplatí mi klient ubytování v místě.
HN: Počítáte s japonštinou do budoucna?
Rád bych ji využil ve fyzice. Nejraději bych pracoval v některém evropském vývojářském centru, které spolupracuje s Japonci.
HN: Ovlivnila vás nějak japonská kultura?
Ano. Myslím, že jsem oproti svým vrstevníkům uvážlivější a nemám ve zvyku dávat příliš najevo své emoce. A dodnes mi vadí, že se u nás člověk setkává s takovou mrzutostí a neochotou. Japonci jsou úslužnější. I když těžko říci - někdy je ta jejich zdvořilost dost umělá.
Michal Hejduk kromě japonštiny ovládá angličtinu a němčinu.
