MARTIN RUMAN, psycholog v oblasti rozvoje lidských zdrojů
Lidé se dozví mnoho o sobě i o druhých, mají možnost prohloubit neformální vztahy, a to napříč pozicemi. Když se pak vrátí do práce, dá se na těchto vztazích stavět, obvykle jsou mnohem těsnější.
HN: Jaká je důvěra v teambuildingové programy u nás?
Obecně je u nás důvěra v tyto programy nižší než třeba v USA, tam už se teambuilding považuje za ustálený nástroj v řízení lidských zdrojů. U nás stále přetrvává jistá míra nedůvěry. Důvodem mohou být předchozí špatné zkušenosti s některými organizátory podobných akcí či zaměňování teambuildingu s firemní zábavou. V typické české firmě může také být poměrně obtížné motivovat lidi k tomu, aby se ostatním v týmu otevřeli.
HN: O čem tedy teambuilding je?
V pravém slova smyslu jde o rozvoj jedinců a týmů prožitkovou metodou. Jde o to, jak jsou spolu jako lidé a co může každý z nich udělat pro skutečně efektivní spolupráci. Lidé se dozvědí mnoho o sobě i o druhých, mají možnost prohloubit neformální vztahy, a to napříč pozicemi. Když se pak vrátí do práce, dá se na těchto vztazích stavět, obvykle jsou mnohem těsnější.
HN: Kdy firmě takový rozvoj týmu pomůže?
Teambuilding může směřovat různým směrem. Lze takto budovat zcela nový tým, v němž je třeba zmapovat, jaký celek jednotlivci vlastně tvoří, a nastavit normy, hodnoty a procesy. Ale i tým, který už funguje, jen potřebuje provětrat vztahy, zvýšit výkonnost, produktivitu, mít efektivnější vedení, komunikaci, plánování a podobně.
HN: Teambuilding se spojuje s hrami. Jak takové hraní probíhá?
V úvodu se zjišťují vzájemná očekávání i případné obavy. Cílem je učinit setkání příjemným a stimulujícím. Pak následují zábavné hry, tzv. prolomení ledů. Stěžejní jsou tzv. iniciativní hry - tým řeší různé úkoly, které se záměrně tváří jako nevinná dětská zábava, ale přitom nastavují týmovým vztahům a procesům velmi přesné zrcadlo. Součástí bývá i fyzičtější část, adrenalinová dobrodružství, různé expedice či hry na rozvoj důvěry.
HN: Co prozradí podobné setkání o každé pracovní skupině?
Jedinci si v aktivitách vyzkoušejí různé role a sami zjistí, jak fungují jako tým, do jaké míry jsou schopni společně plánovat, spolupracovat, jak probíhá komunikace. Zjistí i to, co je potřeba změnit, odhalí silné i slabé stránky. V moderovaných reflexích si uvědomí, jak se v týmu cítili, jaké prožitky sdíleli, jaké změny by měly v týmu nastat, co nového by potřebovali. Firma se zase dozví hodně o týmu, vyvozovat individuální závěry by ale čistě na základě teambuildingu neměla.
HN: Svou roli nehraje jen tým jako celek, ale i každý jednotlivec. Jak ho teambuilding ovlivní?
Každá aktivita slouží jako metafora nabízející příležitost pro získání zpětné vazby od ostatních, uvědomění si zaběhaných vzorců ve vlastním myšlení a chování a jejich případné přehodnocení. V žádném případě nemá jít o zátěž ve smyslu, že když něco udělám špatně, šéf mi vynadá. Lektor dobře mířenými otázkami směřuje členy týmu k tomu, aby sdíleli to, co zažili, a byli schopni výstupy tohoto učení aplikovat v pracovním i osobním životě.
HN: Často se lidé bojí, že na některé disciplíny nebudou stačit.
Nezbytností je získání co nejvíce informací nejen o požadavcích na akci, ale i o samotných účastnících. Kdo jsou, jaké mají možnosti, v jaké jsou kondici, kolik jim je let, zda už mají nějaké podobné zkušenosti. Cílem pak je sestavit program tak, aby z něj nebyl nikdo vyloučen. Nikdy nelze vyhovět všem, ale aktivity mají být nastaveny tak, aby se jich většina mohla zúčastnit bez omezení.
HN: Co když někdo uprostřed her řekne, že těch dalších se už nezúčastní? Třeba proto, že jsou fyzicky náročné.
To je pak práce lektora na místě, aby prozkoumal důvody jeho rozhodnutí a případně mu za asistence týmu pomohl předefinovat si konkrétní výzvu a cíl podle individuálních potřeb a možností. Nicméně pokud nejde o tzv. "automatické ne", ale o vědomé rozhodnutí jedince, je třeba ho respektovat a podpořit, nikoli hodnotit jako neúspěch. Je rozdíl v tom, když něco neudělám z důvodu, že na to fyzicky nestačím, nebo proto, že mám strach.
HN: Měl by se člověk nutit do her jen proto, aby se "neshodil" před kolegy?
Každý z nás vnímá jinak, co už je nepřijatelné riziko a co zůstává dobrodružstvím. Záleží na jednotlivci, rozhodně by nikdo neměl být nucen proti své vůli. Jde opět o to, zda je neúčast skutečně vědomým rozhodnutím - třeba proto, že se člověk od dětství panicky obává výšek, nebo jestli je to pouze únik ze zátěžové situace.
Jednotlivec si v rámci aktivit může sám nastavit cíl, který pro něj ještě je zdravou výzvou. Často pak zjistí, že i přes počáteční obavy dokáže svůj domnělý limit překonat. Nikdo ale nesmí být z programu a týmu vyloučen jen proto, že něco nezvládne. Vždy musí být zapojen do dění a cítit podporu ostatních.
HN: Je právě teambuilding o překonávání osobních obav?
Člověk se dozví nejvíc sám o sobě. Teambuilding nabízí možnost vykročení ze zóny osobního komfortu a třeba i překonání obav. Nemusím zvládnout celou lanovou překážku, stačí, když se překonám natolik, abych zkusil vůbec vylézt na žebřík. Pak teprve můžu skutečně říct, kde je můj limit. Obavy či strach však nikdy nesmí být větší než následný zisk. Důležité je nejen fyzické, ale i emocionální bezpečí. Pokud zůstane z takové akce negativní dojem, je to špatně.
HN: Na co si při výběru agentury dávat pozor?
O kvalitě hovoří reference. Na místě je také konzultace s lektorem, který kurs povede. Důležité je zjistit, zda organizátor dokáže rozkrýt a pochopit potřeby firmy, které má program naplnit. Klíčová je samozřejmě i otázka bezpečnosti a výstupu z celé akce. Jestli mi realizátoři jsou schopni kvalifikovaně popsat průběh, navrhnout další postup, možná i nějaká zlepšení.
HN: Kolikačlenná by skupina měla být, aby šlo o efektivní setkání?
Minimálně devět deset lidí, optimální počet je kolem dvanácti až patnácti. Jako s jedním týmem lze pracovat se skupinou do dvaceti členů. Samozřejmě se konají akce i pro více než stovku účastníků, tomu se pak ale musí přizpůsobit program. Teambuildingové akce trvají většinou den až tři dny. Celková cena závisí na řadě faktorů. Rozhoduje, jak moc jde akce do hloubky, jaké aktivity jsou zařazeny apod. Základní cena při velké skupině může začínat na 1200 korunách na osobu, delší rozvojový program pro malou skupinku topmanažerů může vyjít až na osm tisíc na osobu.
MARTIN RUMAN Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve Finsku absolvoval studijní pobyt zaměřený na otázky mezikulturní komunikace. Působí ve společnosti Odyssey, kde se specializuje na přípravu a realizaci vzdělávacích a rozvojových programů postavených na metodě učení prožitkem. Spolupracuje s agenturou T&CC jako konzultant pro manažerské a obchodní pozice.
Lidé se dozví mnoho o sobě i o druhých, mají možnost prohloubit neformální vztahy, a to napříč pozicemi. Když se pak vrátí do práce, dá se na těchto vztazích stavět, obvykle jsou mnohem těsnější.
HN: Jaká je důvěra v teambuildingové programy u nás?
Obecně je u nás důvěra v tyto programy nižší než třeba v USA, tam už se teambuilding považuje za ustálený nástroj v řízení lidských zdrojů. U nás stále přetrvává jistá míra nedůvěry. Důvodem mohou být předchozí špatné zkušenosti s některými organizátory podobných akcí či zaměňování teambuildingu s firemní zábavou. V typické české firmě může také být poměrně obtížné motivovat lidi k tomu, aby se ostatním v týmu otevřeli.
HN: O čem tedy teambuilding je?
V pravém slova smyslu jde o rozvoj jedinců a týmů prožitkovou metodou. Jde o to, jak jsou spolu jako lidé a co může každý z nich udělat pro skutečně efektivní spolupráci. Lidé se dozvědí mnoho o sobě i o druhých, mají možnost prohloubit neformální vztahy, a to napříč pozicemi. Když se pak vrátí do práce, dá se na těchto vztazích stavět, obvykle jsou mnohem těsnější.
HN: Kdy firmě takový rozvoj týmu pomůže?
Teambuilding může směřovat různým směrem. Lze takto budovat zcela nový tým, v němž je třeba zmapovat, jaký celek jednotlivci vlastně tvoří, a nastavit normy, hodnoty a procesy. Ale i tým, který už funguje, jen potřebuje provětrat vztahy, zvýšit výkonnost, produktivitu, mít efektivnější vedení, komunikaci, plánování a podobně.
HN: Teambuilding se spojuje s hrami. Jak takové hraní probíhá?
V úvodu se zjišťují vzájemná očekávání i případné obavy. Cílem je učinit setkání příjemným a stimulujícím. Pak následují zábavné hry, tzv. prolomení ledů. Stěžejní jsou tzv. iniciativní hry - tým řeší různé úkoly, které se záměrně tváří jako nevinná dětská zábava, ale přitom nastavují týmovým vztahům a procesům velmi přesné zrcadlo. Součástí bývá i fyzičtější část, adrenalinová dobrodružství, různé expedice či hry na rozvoj důvěry.
HN: Co prozradí podobné setkání o každé pracovní skupině?
Jedinci si v aktivitách vyzkoušejí různé role a sami zjistí, jak fungují jako tým, do jaké míry jsou schopni společně plánovat, spolupracovat, jak probíhá komunikace. Zjistí i to, co je potřeba změnit, odhalí silné i slabé stránky. V moderovaných reflexích si uvědomí, jak se v týmu cítili, jaké prožitky sdíleli, jaké změny by měly v týmu nastat, co nového by potřebovali. Firma se zase dozví hodně o týmu, vyvozovat individuální závěry by ale čistě na základě teambuildingu neměla.
HN: Svou roli nehraje jen tým jako celek, ale i každý jednotlivec. Jak ho teambuilding ovlivní?
Každá aktivita slouží jako metafora nabízející příležitost pro získání zpětné vazby od ostatních, uvědomění si zaběhaných vzorců ve vlastním myšlení a chování a jejich případné přehodnocení. V žádném případě nemá jít o zátěž ve smyslu, že když něco udělám špatně, šéf mi vynadá. Lektor dobře mířenými otázkami směřuje členy týmu k tomu, aby sdíleli to, co zažili, a byli schopni výstupy tohoto učení aplikovat v pracovním i osobním životě.
HN: Často se lidé bojí, že na některé disciplíny nebudou stačit.
Nezbytností je získání co nejvíce informací nejen o požadavcích na akci, ale i o samotných účastnících. Kdo jsou, jaké mají možnosti, v jaké jsou kondici, kolik jim je let, zda už mají nějaké podobné zkušenosti. Cílem pak je sestavit program tak, aby z něj nebyl nikdo vyloučen. Nikdy nelze vyhovět všem, ale aktivity mají být nastaveny tak, aby se jich většina mohla zúčastnit bez omezení.
HN: Co když někdo uprostřed her řekne, že těch dalších se už nezúčastní? Třeba proto, že jsou fyzicky náročné.
To je pak práce lektora na místě, aby prozkoumal důvody jeho rozhodnutí a případně mu za asistence týmu pomohl předefinovat si konkrétní výzvu a cíl podle individuálních potřeb a možností. Nicméně pokud nejde o tzv. "automatické ne", ale o vědomé rozhodnutí jedince, je třeba ho respektovat a podpořit, nikoli hodnotit jako neúspěch. Je rozdíl v tom, když něco neudělám z důvodu, že na to fyzicky nestačím, nebo proto, že mám strach.
HN: Měl by se člověk nutit do her jen proto, aby se "neshodil" před kolegy?
Každý z nás vnímá jinak, co už je nepřijatelné riziko a co zůstává dobrodružstvím. Záleží na jednotlivci, rozhodně by nikdo neměl být nucen proti své vůli. Jde opět o to, zda je neúčast skutečně vědomým rozhodnutím - třeba proto, že se člověk od dětství panicky obává výšek, nebo jestli je to pouze únik ze zátěžové situace.
Jednotlivec si v rámci aktivit může sám nastavit cíl, který pro něj ještě je zdravou výzvou. Často pak zjistí, že i přes počáteční obavy dokáže svůj domnělý limit překonat. Nikdo ale nesmí být z programu a týmu vyloučen jen proto, že něco nezvládne. Vždy musí být zapojen do dění a cítit podporu ostatních.
HN: Je právě teambuilding o překonávání osobních obav?
Člověk se dozví nejvíc sám o sobě. Teambuilding nabízí možnost vykročení ze zóny osobního komfortu a třeba i překonání obav. Nemusím zvládnout celou lanovou překážku, stačí, když se překonám natolik, abych zkusil vůbec vylézt na žebřík. Pak teprve můžu skutečně říct, kde je můj limit. Obavy či strach však nikdy nesmí být větší než následný zisk. Důležité je nejen fyzické, ale i emocionální bezpečí. Pokud zůstane z takové akce negativní dojem, je to špatně.
HN: Na co si při výběru agentury dávat pozor?
O kvalitě hovoří reference. Na místě je také konzultace s lektorem, který kurs povede. Důležité je zjistit, zda organizátor dokáže rozkrýt a pochopit potřeby firmy, které má program naplnit. Klíčová je samozřejmě i otázka bezpečnosti a výstupu z celé akce. Jestli mi realizátoři jsou schopni kvalifikovaně popsat průběh, navrhnout další postup, možná i nějaká zlepšení.
HN: Kolikačlenná by skupina měla být, aby šlo o efektivní setkání?
Minimálně devět deset lidí, optimální počet je kolem dvanácti až patnácti. Jako s jedním týmem lze pracovat se skupinou do dvaceti členů. Samozřejmě se konají akce i pro více než stovku účastníků, tomu se pak ale musí přizpůsobit program. Teambuildingové akce trvají většinou den až tři dny. Celková cena závisí na řadě faktorů. Rozhoduje, jak moc jde akce do hloubky, jaké aktivity jsou zařazeny apod. Základní cena při velké skupině může začínat na 1200 korunách na osobu, delší rozvojový program pro malou skupinku topmanažerů může vyjít až na osm tisíc na osobu.
MARTIN RUMAN Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve Finsku absolvoval studijní pobyt zaměřený na otázky mezikulturní komunikace. Působí ve společnosti Odyssey, kde se specializuje na přípravu a realizaci vzdělávacích a rozvojových programů postavených na metodě učení prožitkem. Spolupracuje s agenturou T&CC jako konzultant pro manažerské a obchodní pozice.
