V době, kdy má Fico problémy kvůli svým koaličním partnerům (Evropská socialistická strana zvažuje, že bude jeho stranu Směr sankcionovat za pakt s nacionalisty) demonstruje český ministerský předseda věrnost až za hrob. Na Západ výhrůžně vzkazuje: Když přistoupíte k sankcím, "prostě tam přestanu jezdit".
Ponechme stranou Paroubkovo obvyklé zduřelé sebevědomí (jeho nepřítomnost na schůzích by Evropskou socialistickou stranu vskutku přivedla na pokraj krachu). Zajímavější je středoevropský kontext.


Slota, Lepper, Filip

Politická situace v postkomunistické střední Evropě je krajně znepokojivá: na Slovensku se do vlády dostali hnusní nacionalisté Jána Sloty a po letech se vrací Vladimír Mečiar, v Česku se Paroubek sblížil s komunisty a zatím se nemusel vzdát plánů na mocenskou spolupráci s nimi, v Polsku vstoupila do vládní koalice Liga polských rodin a Sebeobrana Andrzeje Leppera.
Všechny tyto politické proudy jsou z hlediska poválečného západního evropského vývoje "vybočující" a "extrémní". I když se liší historií, orientací a podmínkami, vytvářejí destabilizační základnu.
Nárůst vlivu Leppera, Sloty či Vojtěcha Filipa znamená posilování a rostoucí akceptaci amorální, perzekuční a šovinistické politiky - v tomto ohledu je úplně jedno, že některá hnutí se řadí k "levici" a jiná k "pravici".


Nebojte, oni se zkultivují

Jakkoli je naivní si současnou evropskou politiku idealizovat (a přehlížet slepé ulice, do nichž se dostává), nelze popřít, že stojí na jasných základech. Především na tom, že je třeba střežit svobodu a práva jednotlivce, ošetřovat práva národnostních, sexuálních, náboženských a názorových menšin - a prohlubovat vzájemné vztahy na těchto základech jak jen to jde.
Zmíněné vládní strany v postkomunistických zemích tyto principy bez výjimky relativizují. Jejich silnější spojenci jsou zase bez výjimky nuceni dělat jim ústupky - a občas, třeba u bratrů Kaczynských či Jiřího Paroubka, nelze dost dobře rozlišit, kdy jde o "pragmatický kompromis" a kdy o názorovou shodu. Je v tom hrozba?
Existuje samozřejmě (jako vždycky) útěcha: Nepanikařme, extrémní hnutí působí ve středoevropském prostoru léta, jejich větší vliv lze vysvětlit okolnostmi, počet jejich příznivců dramaticky neroste. Navíc se ve spojenectví s "normálními" demokraty zcivilizují, dostanou odpovědnost a tím přestanou vychytávat protestní hlasy, naopak se proti nim sešikuje silný odpor.
Je to ovšem slabé uklidňování.


Schüssel dával záruku...

Pokud na Slovensku dostanou Slotovi nacionalisté ministerstvo školství a Liga polských rodin (která už ho má) zavede jako povinný předmět "výchovu k vlastenectví", jaké škody asi stihnou napáchat? Jak budou asi devastovat mediální svobody? A jak jejich vliv celkově promění nestabilní politickou scénu ve všech zemích? Jak by asi "upravila" KSČM českou zahraniční politiku, když už teď je její vliv na ostatní strany - zejména na ČSSD - vysloveně devastující?
Když brali rakouští lidovci do vlády Haiderovy Svobodné, působilo to odpudivě, ale existovala velká pravděpodobnost, že z toho nevznikne žádná katastrofa. Prosperující Rakousko je desítky let pevně ukotvené v západní sféře, ctí svobodu slova, má vlivnou intelektuální elitu a silnou střední třídu.

Právě v tom je rozdíl mezi postkomunistickou zemí a stabilizovanou demokracií: v Česku, na Slovensku či - v menší míře - v Polsku je představitelný zvrat. Jistě ne "před rok 1989"; kolem nás je však spousta případnějších inspirací, nejrůznějších vzorů autoritářských a poloautoritářských režimů. Rakouský kancléř Wolfgang Schussel a jeho lidovci dávali jakousi demokratickou záruku; Paroubek a Fico neposkytují vůbec nic.


...ale Czechoslovakia nikoli
Paroubkova demonstrativní náklonnost Ficovi může na první pohled působit sympaticky - jako vždy, když někdo hájí přítele v nesnázích. Jenomže Fico si za potíže může sám, evropští socialisté jsou vůči němu rezervovaní plným právem. Paroubek si s chladnou hlavou vyrábí spojence do budoucna: kdyby nastala situace, v níž by dával s KSČM dohromady vládu (nebo by se o ni "jen opíral"), bude možná potřebovat protislužbu.

Zajímavé je, že Fica přijal i prezident Václav Klaus, aniž by jeho počínání jakkoli komentoval. Napětí mezi Paroubkem a Klausem se v poslední době umenšilo, nadto je Klaus tradičním odpůrcem "vměšování se" do cizích záležitostí (rozuměj: ať si každý ve své zemi dělá, co chce), kritikem evropských institucí a podle některých informací stoupencem vládní spolupráce ČSSD a ODS. Paroubkovo ostentativní vymezování se vůči evropským socialistům může být prezidentovi sympatické.

Není zrovna tohle platforma, na níž by se oba politici mohli sejít? Pak by se Česko se Slovenskem stalo uskupením, z něhož by třeba Vladimir Putin měl nepochybně velkou radost... Jistěže to jsou spekulace. Ale obnovit značku Czechoslovakia na paroubkovsko-ficovských základech znamená zadělávat si na potíže.

Autor je novinář