HN: Je výhoda, že jste ve své firmě prošla všemi provozy?
Pro mě určitě ano, protože to tady všechno znám. Nikdo mě neopije rohlíkem, když mi říká, že něco nejde. Přitom já vím, že jde a můžu mu to dokázat. Je ale pravda, že manažeři dosazení zvenku zase přinášejí něco nového, což také není na škodu.
HN: Ve vedení společnosti jsou čtyři muži a osm žen. Nehádáte se?
Ne. Máme dohodu, že když třeba jen jeden z nás s něčím nesouhlasí, tak to prostě neprojde. Pokud ho my ostatní nedokážeme přesvědčit, nedá se nic dělat. Napětí kvůli tomu nevzniká. Takhle jsme se na začátku domluvili, a tak to platí. Možná, že kdybychom byli rodina, fungovalo by to hůř.
HN: Vedete dialog se zaměstnanci?
Myslím, že u nás nechybí. Otevřená atmosféra je potřeba. Pokud řeknou, že něco funguje špatně, je třeba jim naslouchat. Dokonce bych uvítala, aby více chodili se svými nápady a připomínkami.
HN: Co podle vás platí na zaměstnance, co je motivuje?
Jednoznačně pochvala. A drobné radosti - na Velikonoce a Vánoce dostávají dárky. Nebo jsme jim nabídli cestu na vánoční trhy do polského Těšína, a to se jim líbilo. Šéf by neměl zapomínat, že i zaměstnanec má své starosti, slabosti, že je také člověk.
HN: Proto zvete na posezení i své bývalé zaměstnance?
Ano, jistě. Víte, jak jsou rádi, že se zase všichni vidí?
HN: A co by potěšilo vás jako zaměstnavatelku?
Kdyby politici víc naslouchali podnikatelům. Připomínkujeme zákony, ale oni to stejně nakonec všechno hodí za hlavu a udělají si to po svém. Jako tomu bylo třeba v případě zákoníku práce. Mnoho podnikatelů je už dnes naladěno poraženecky - proč něco připomínkovat, stejně to nikdo nevezme v potaz. Osobně mám největší hrůzu z toho, že bychom měli platit prvních čtrnáct dní nemocenské. Vždyť to je většina nemocí, nachlazení, chřipek. To bude pro firemní pokladnu hrozný zápřah.
HN: Co je pro firmu nejdůležitější k tomu, aby si udržela místo na slunci?
Každodenní boj. Nikdy nemáte klid, je to pořád dokola. Už jsem tak daleko, že mě štve, když vidím, že lidi v restauraci nepijí naši značku.
HN: Ženy na vedoucích pozicích prý mají potřebu se zalíbit, a proto nechtějí dělat nepopulární kroky. Je to pravda?
Není. Když jsme propouštěli, byla to sice hrůza, cítila jsem spoustu lítosti, ale nic jiného se nedalo dělat.
HN: Tak já vás ještě popíchnu. Ženy ve vedení jsou na tom údajně lépe než muži, protože využívají ženských zbraní. Jaká je vaše zkušenost?
Tohle asi říkají chlapi, kteří sami chtějí šéfovat a nestačí na to. Nemám pocit, že by to ženy měly snazší. Vždyť to může platit i obráceně. Pokud muži jednají se ženami, mohou na ně zapůsobit svým šarmem, a tím být ve výhodě.
HN: No a do třetice - ženy snáze než muži propadají alkoholu. A vy jste takříkajíc u pramene... Jaký máte k alkoholu vztah?
Dobrý. Musí se s ním umět zacházet. Užívá-li se po kapkách, je to vlastně lék. Pokud má někdo problémy se žaludkem, žlučníkem, tak je na ně likér vyráběný ze čtyřiadvaceti druhů bylin pětačtyřicetiprocentním blahem.
HN: Vaši vrstevníci už toužívají po klidu, vy pracujete. Kolik hodin denně?
Hodně, tak jedenáct.
HN: A nepomýšlíte jako ostatní na důchod?
Nemám čas o tom přemýšlet. Stejně bych dělala něco jiného, možná bych mohla obchodovat s papoušky. (směje se) Mám doma korely, andulky, papouška kakadu.
HN: Nechybíte rodině, když jste tak aktivní?
Chybím. Beru si práci domů, aby mě aspoň viděli. Možná to tak nevypadá, ale to hlavní štěstí nespatřuji v práci, ale v rodině, která je k mému vytížení tak tolerantní.
Emílie Hnízdilová. Ředitelce likérky Palírna U zeleného stromu je 59 let, vypadá ale o deset let mladší. Je energická a má smysl pro humor. Pracovala jako skladnice, mistrová výroby, plánovačka, ekonomka - vysokou školu ekonomickou absolvovala při zaměstnání. Ve volném čase se věnuje vnoučatům, stará se kromě papoušků ještě o rybičky, kozu a kocoura.
Pro mě určitě ano, protože to tady všechno znám. Nikdo mě neopije rohlíkem, když mi říká, že něco nejde. Přitom já vím, že jde a můžu mu to dokázat. Je ale pravda, že manažeři dosazení zvenku zase přinášejí něco nového, což také není na škodu.
HN: Ve vedení společnosti jsou čtyři muži a osm žen. Nehádáte se?
Ne. Máme dohodu, že když třeba jen jeden z nás s něčím nesouhlasí, tak to prostě neprojde. Pokud ho my ostatní nedokážeme přesvědčit, nedá se nic dělat. Napětí kvůli tomu nevzniká. Takhle jsme se na začátku domluvili, a tak to platí. Možná, že kdybychom byli rodina, fungovalo by to hůř.
HN: Vedete dialog se zaměstnanci?
Myslím, že u nás nechybí. Otevřená atmosféra je potřeba. Pokud řeknou, že něco funguje špatně, je třeba jim naslouchat. Dokonce bych uvítala, aby více chodili se svými nápady a připomínkami.
HN: Co podle vás platí na zaměstnance, co je motivuje?
Jednoznačně pochvala. A drobné radosti - na Velikonoce a Vánoce dostávají dárky. Nebo jsme jim nabídli cestu na vánoční trhy do polského Těšína, a to se jim líbilo. Šéf by neměl zapomínat, že i zaměstnanec má své starosti, slabosti, že je také člověk.
HN: Proto zvete na posezení i své bývalé zaměstnance?
Ano, jistě. Víte, jak jsou rádi, že se zase všichni vidí?
HN: A co by potěšilo vás jako zaměstnavatelku?
Kdyby politici víc naslouchali podnikatelům. Připomínkujeme zákony, ale oni to stejně nakonec všechno hodí za hlavu a udělají si to po svém. Jako tomu bylo třeba v případě zákoníku práce. Mnoho podnikatelů je už dnes naladěno poraženecky - proč něco připomínkovat, stejně to nikdo nevezme v potaz. Osobně mám největší hrůzu z toho, že bychom měli platit prvních čtrnáct dní nemocenské. Vždyť to je většina nemocí, nachlazení, chřipek. To bude pro firemní pokladnu hrozný zápřah.
HN: Co je pro firmu nejdůležitější k tomu, aby si udržela místo na slunci?
Každodenní boj. Nikdy nemáte klid, je to pořád dokola. Už jsem tak daleko, že mě štve, když vidím, že lidi v restauraci nepijí naši značku.
HN: Ženy na vedoucích pozicích prý mají potřebu se zalíbit, a proto nechtějí dělat nepopulární kroky. Je to pravda?
Není. Když jsme propouštěli, byla to sice hrůza, cítila jsem spoustu lítosti, ale nic jiného se nedalo dělat.
HN: Tak já vás ještě popíchnu. Ženy ve vedení jsou na tom údajně lépe než muži, protože využívají ženských zbraní. Jaká je vaše zkušenost?
Tohle asi říkají chlapi, kteří sami chtějí šéfovat a nestačí na to. Nemám pocit, že by to ženy měly snazší. Vždyť to může platit i obráceně. Pokud muži jednají se ženami, mohou na ně zapůsobit svým šarmem, a tím být ve výhodě.
HN: No a do třetice - ženy snáze než muži propadají alkoholu. A vy jste takříkajíc u pramene... Jaký máte k alkoholu vztah?
Dobrý. Musí se s ním umět zacházet. Užívá-li se po kapkách, je to vlastně lék. Pokud má někdo problémy se žaludkem, žlučníkem, tak je na ně likér vyráběný ze čtyřiadvaceti druhů bylin pětačtyřicetiprocentním blahem.
HN: Vaši vrstevníci už toužívají po klidu, vy pracujete. Kolik hodin denně?
Hodně, tak jedenáct.
HN: A nepomýšlíte jako ostatní na důchod?
Nemám čas o tom přemýšlet. Stejně bych dělala něco jiného, možná bych mohla obchodovat s papoušky. (směje se) Mám doma korely, andulky, papouška kakadu.
HN: Nechybíte rodině, když jste tak aktivní?
Chybím. Beru si práci domů, aby mě aspoň viděli. Možná to tak nevypadá, ale to hlavní štěstí nespatřuji v práci, ale v rodině, která je k mému vytížení tak tolerantní.
Emílie Hnízdilová. Ředitelce likérky Palírna U zeleného stromu je 59 let, vypadá ale o deset let mladší. Je energická a má smysl pro humor. Pracovala jako skladnice, mistrová výroby, plánovačka, ekonomka - vysokou školu ekonomickou absolvovala při zaměstnání. Ve volném čase se věnuje vnoučatům, stará se kromě papoušků ještě o rybičky, kozu a kocoura.
