Slobodan Milošević vstoupí do historie jako hlavní, ale jistě nikoli jediný viník rozpoutání války, jež vedla k rozpadu bývalé Jugoslávie, a jako prototyp nacionalismu jako "nejvyššího stadia komunismu" (Adam Michnik). Po kariéře řadového aparátčíka komunistické strany v roce 1987 za návštěvy Kosova odhalil potenciál, který by mohla jeho kariéře nabídnout manipulace národní otázky.

Když se ve východní Evropě hroutil komunismus, Milošević pochopil, že jediný způsob, jak se udržet u moci, je čerpat z náhradní ideologie: nacionalismu. Jeho projev z června 1989 na Kosovo Polji zůstane klasikou svého druhu. Prezentoval se jako obhájce Srbů a neváhal použít jugoslávskou armádu, aby prosadil nejdříve svou myšlenku Jugoslávie a později Velkého Srbska včetně území v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.

Výsledkem byl debakl. Tyto války skončily dvěma mezinárodními intervencemi (1995 v Bosně a 1999 v Kosovu) a Srbsko bylo úplně poraženo. "Všichni Srbové v jednom státě!" skandovali kdysi stoupenci Miloševiče. To se jednou uskuteční, ale v "malém Srbsku", které se právě nyní blíží ztrátě dvou posledních částí Jugoslávie: Černá Hora bude o své nezávislosti hlasovat v květnu a o konečném statutu Kosova se má rozhodnout do konce letošního roku.


Čtyři hrozby

Po skonu Miloševiče se vynořuje několik hrozeb:
Zaprvé. Nacionalisté z Miloševičovy Socialistické strany, a především z Radikální strany Vojislava Šešelje se pokusí kampaní očernit Mezinárodní trestní tribunál a obecněji Západ, který je vnímán jako nepřátelský k Srbům a shovívavý k Chorvatům a bosenským a kosovským muslimům.

Zadruhé. Ve Vídni začíná srbsko-albánské jednání o konečném statutu Kosova. Žádný ze srbských předáků nemá chuť postavit své spoluobčany před realitu a vstoupit do dějin jako "ten, kdo ztratil pro Srbsko Kosovo". Nechtějí ani alespoň připomenout kořeny Miloševičova vzestupu, fakt, že tím, kdo prohrál Kosovo, je právě bývalý silný muž z Bělehradu.

Zatřetí. Po smrti Miloševiče se oběti "etnických čistek" v Bosně a v Kosovu nedočkají rozsudku nad hlavním obviněným v Haagu. Proces byl příliš ambiciózní a příliš dlouhý. Zpočátku Milošević v televizních přenosech před srbskou veřejností napadal "nelegitimitu" justice těch, kteří bez mezinárodního mandátu spustili bombardování NATO proti jeho zemi. Přenosy přestaly a proces uvízl ve výsleších tisíců svědků.

Odtud první lekce: proces se Saddámem Husajnem si nedal za cíl soudit ho "za vše, co provedl", ale jen za dva nebo tři přesně definované zločiny. A druhá lekce: Bosna podala žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru kvůli genocidě, takže místo procesu posuzujícího individuální odpovědnost těch, kteří byli u moci, se přechází k logice kolektivní viny.
Začtvrté. Mohou utrpět vztahy mezi Srbskem a Evropskou unií. Milošević se v roce 1995 v Daytonu učinil pro Západ nepostradatelným a bez něj by nebylo dohody, jež ukončila válku v Bosně. Pokládal se potom za tak nepostradatelného, že si myslel, že má volné ruce v Kosovu. Fatálně se přepočítal.


Nechuť podívat se zpět

Evropská unie dala Srbsku ultimatum, které požaduje do konce měsíce vydat Karadžiče a Mladiče, ty, kteří jsou nejvíce odpovědni za masakry v Bosně, jako podmínku pokračování o Smlouvě o stabilizaci a přidružení. Karadžić se skrývá v Bosně a generál Mladić je v Srbsku chráněn někým ze srbské armády.

Nynějšímu premiérovi Kostunicovi, který Mladičovi podepsal papíry odchodu z armády do důchodu, bude zatěžko podstoupit zkoušku síly s armádou, aby vyhověl žádosti mezinárodního tribunálu, který většina Srbů považuje za diskreditovaný. Diskreditace haagského tribunálu by mohla znesnadnit úsilí Evropské unie, která se pokouší vysvětlit Srbům, že pohled na vlastní nedávnou minulost je podmínkou vstupu do evropské rodiny.

Autor je hostujícím profesorem politických věd Harvardovy university