Vše je normální. Chceme spolu obchodovat, ale stále máme spory a ostražitost vůči obru na východě přetrvává. Asi tak by se daly charakterizovat rusko-české vztahy. V tom se Česká republika neliší od dalších menších evropských zemí.
Hlavní otázkou letošního roku jsou dodávky ropy a plynu. Když Kreml pod vedením Vladimíra Putina srážel mocné oligarchy, získával vládu nad ropným průmyslem a posiloval postavení státu v plynárenské společnosti Gazprom, Evropa tomu věnovala jen malou pozornost. Potom ji ale vystrašil lednový spor Ruska s Ukrajinou o ceny ropy, který vedl k přivření kohoutků i v Rakousku či Německu.
Rusko totiž začalo využívat plyn i ropu jako prostředek politického nátlaku. "Ropa představuje daleko efektivnější nástroj politiky než jaderné rakety, na jejichž odpálení nikdo nevěří", říká bývalý ruský poslanec Grigorij Javlinskij.
Možnosti obrany jsou omezené. Budování dalších ropovodů a plynovodů je drahé a hlavně, Rusko nechce povolit cizí napojení na své potrubí. Naopak, jeho cílem je kontrolovat prostřednictvím polostátních podniků dopravu energií až k odběrateli, jak se o to snaží například v Moldavsku či Litvě.
Češi jsou na Rusku sice méně závislí než třeba Poláci, ale i tak zaznívají první obavy, co se stane, až skončí po roce 2013 nynější smlouvy.
Češi jsou "závislí" na Rusech i v oblasti obrany. Armáda má většinu zbraní vyráběných podle licencí bývalého Sovětského svazu. Například vrtulníky Mi-24 a Mi-17 chce ale zmodernizovat tak, aby mohly spolupracovat se stroji NATO. Jenže je tu problém. Rusko jako nástupce SSSR nechce změny povolit, pokud nedostane poplatky za licence a hlavně nebude mít kontrolu nad dalším osudem "svých" zbraní. Nechce například, aby je Češi vyváželi do Gruzie. Ta totiž míří do NATO a navíc vytýká Rusku podporu separatistů, kteří od ní chtějí odtrhnout Abcházii.
Česko a Rusko se neshodnou i v postoji k dalším zemím. Rusko není příliš nadšeno z české podpory demokratických změn na Ukrajině ani z toho, že Česká republika dala loni opozici v Bělorusku čtyři milióny korun. Tamní diktátor Lukašenko se totiž prohlašuje za nejvěrnějšího přítele Ruska. Česká republika je aktivní i v Moldavsku. Loni pořádala třeba v Bruselu konferenci o řešení situace v Podněstří. Tamní separatisté se přitom obracejí k Moskvě. Další třecí plochou je Čečensko. Češi kritizují ruské zásahy proti povstalcům a loni odtud ruské úřady vykázaly českou humanitární organizaci Člověk v tísni. Nepomohla ani intervence ministra zahraničí Cyrila Svobody.
Přes tyto problémy je ale Rusko s více než 140 milióny obyvatel pro mnoho českých firem trhem budoucnosti. Finanční skupina PPF zde chce provozovat splátkový prodej, na konci roku tu začne mladoboleslavská Škodovka vyrábět Octavie. Rusko je v první desítce českých obchodních partnerů a loňských 200 tisíc ruských turistů pomáhalo rozhýbat zdejší ekonomiku.
Rusové také stále více investují i v Česku. V lednu například ruská společnost Evraz Group převzala strojírny Vítkovice Steel. Někteří analytici se ruského vlivu obávají. Oponuje jim ale například prezident Václav Klaus. Podle něj jde o normální proces globalizace. Dokonce i spor s Ukrajinou byl podle něj spíše než politikou normálním chováním dominantní firmy.

Obchod s Ruskem a bývalým Sovětským Svazem