Blairův východní neúspěch
Předsednictví Británie v Evropské unii se končí rozpočtovým kompromisem, z něhož budou mít největší prospěch noví členové ze střední a východní Evropy. Přesto zůstane v paměti také jako předsednictví úpadku lásky mezi nimi a Londýnem.
Před šesti měsíci, na začátku unijního předsednictví, se zdálo, že Tony Blair má v ruce všechny karty, aby dosáhl svého cíle: obsadit uvolněnou vůdčí roli a takříkajíc mimochodem získat na svou stranu nováčky v unii.
Podařená léčka
Protože: Francie v té době sama sebe marginalizovala, když v referendu odmítla evropskou ústavní smlouvu. Tuto skvělou léčku Jacquesovi Chirakovi nastražil Tony Blair, když slíbil referendum na stejné téma ve své zemi, přiměl ho tak, aby ho následoval. Jakmile Francouzi smlouvu odmítli, britský premiér se už svým slibem necítil vázán. Ve stejné době bylo Německo soustředěno na své vnitřní priority, především předčasné parlamentní volby, jejichž kampaň probíhala v obtížném ekonomickém a sociálním kontextu.
Plán "B" jako "Blair"
Blair 23. června pronesl v Evropském parlamentu řeč, v níž kombinoval výklad svého evropského přesvědčení a reformistický program nasměrovaný do 21. století. Projev byl všude v "nové Evropě" přivítán jako jediný přijatelný lék na krizi: Evropa měla plán "B" odmítnutí evropské ústavní smlouvy a tím byl plán Blair.
Efemérní přitažlivost
Přitažlivost britského vůdcovství ale byla pouze produktem okolností léta 2005. Zrodila se v kontextu nedůvěry nových členů unie vůči francouzsko-německému páru, porouchanému motoru Evropy. Ten nebyl skoupý na kárání za přehnaný atlantismus v době irácké krize, vůči němuž se stavěla osa "Paříž-Berlín-Moskva", a zacházel svévolně s paktem měnové stability, který sám vynalezl.
Východoevropané snadněji přijímali blairistickou vizi Evropy, která usiluje o svou modernizaci (Lisabonská agenda), má geopolitickou ambici, jejíž ilustrací jsou nynější i příští rozšíření unie. Evropa se má stát ne "superstátem", ale "supervelmocí", řekl Tony Blair před třemi roky ve Varšavě.
Na Konventu, který připravoval evropskou ústavní smlouvu, nynější nováčci, počínaje Polskem, zastávali britské pozice a odmítali jakýkoli pokrok evropské integrace v sociální a fiskální oblasti. Stejně jako v roce 1989 Lady Thatcherová pro mnoho lidí na východě ztělesňovala alternativní vizi ke komunistickému etatismu, tak Tony Blair o patnáct let později v očích unijních nováčků ztělesňoval nový a méně svazující přístup k Evropě posílený jeho ekonomickým a politickým úspěchem.
Riskantní strategie
Jak si v takovém případě vysvětlit obrat, jehož jsme právě byli svědky? Především riskantní a politicky zúženou strategií Tonyho Blaira. Chtít najednou uchovat britský rabat, reformovat společnou zemědělskou politiku a omezit rozpočet unie, což znamenalo trestat nováčky, znamenalo volit strategii neúspěchu a oddělit se od Východoevropanů.
Tím vším britský premiér zároveň napomohl ke sblížení mezi Francií a Polskem, což byl nepochybně obdivuhodný výkon s ohledem zahořklé vztahy těchto dvou zemí během posledního desetiletí.
Mimochodem je třeba říci, že novým spojencem Francie je nacionalistická a euroskeptická vláda. Polská vláda také není reprezentativní pro "východní blok", visegrádskou skupinu, kterou se Tony Blair snažil 1. prosince před summitem přesvědčovat v Budapešti.
Nevděk světem vládne
Češi a Slováci byli nakonec ochotni přijmout britské návrhy, pokud se zmírní podmínky čerpání ze strukturálních fondů. Chtěli především dohodu už nyní, ještě před blížícími se volbami v obou zemích. Maďaři přijali pozici na půl cesty mezi polskou neústupností a českou vstřícností. Všichni dostali ekvivalent Marshallova plánu pro východní Evropu. Ale nezdá se, že by někdo z nich překypoval vděčností.
Jaká je bilance po půlroce britského předsednictví? Kvůli několika miliardám eur Tony Blair ztratil, kde jen mohl: Co se týče britského rabatu, za který ho britská média nechají draze zaplatit, co se týče společné zemědělské politiky, kterou si Francie uchovala svou obranou "solidarity" s novými členy unie, a také co se týče východu Evropy. Tam se podpora jeho hypotetickému evropskému vůdcovství vypařila.
Autor je ředitel výzkumu střediska CERI v Paříži
