Dlouhých třicet šest let byli Němci, alespoň ti západní, zvyklí na to, že jim vládla buď pravice, nebo levice. U moci se víceméně pravidelně střídaly dvě velké strany; když jedna z nich vyhrála volby, druhá se jakoby samozřejmě odporoučela do opozice.


Stejně to mělo vypadat i po letošním 18. září. Už odepisovaní sociální demokraté (SPD) ale těsně před volbami - podobně jako v roce 1998 - náskok favorizované opozice stáhli.
A výsledek? Novinky, rychlé zvraty a ústupky, s nimiž ještě před dvěma měsíci nikdo nepočítal a kterým se (nejen) v Německu nestačí divit.


Jediné, čeho se Němci nedočkali, je paradoxně to, co od nové vlády čekal skoro každý: klíčových reforem a radikální změny vládnutí.

Hvězdy, které zhasly
I méně zdatný pozorovatel už na první pohled pozná, že z televizních zpráv po volbách postupně mizely tváře, které v německé politice až dosud udávaly tón. SPD přišla hned o dva vůdce najednou.
Prvním, kdo ohlásil přestup z politiky do byznysu, konkrétně do švýcarského nakladatelství Ringier, byl charismatický kancléř Gerhard Schröder. Přestože stranu zachránil před největším debaklem v její historii, v koalici vedenou jinou osobou než jím samým Schröder setrvat nechtěl.


"Má životní cesta vypadá jinak," ohlásil kancléř poté, co se jeho SPD rozhodla udržet u moci i za cenu, že se spojí se svým hlavním politickým rivalem. Jeho spolustraníci - včetně těch, kteří ještě pár týdnů předtím vehementně kritizovali Schröderovy reformy jako "nelevicové" - ho nejprve přemlouvali. Když ani to nepomohlo, odměnili dojatého volebního lídra na rozloučenou bouřlivým, desetiminutovým aplausem.


Opustit svůj post se krátce po Schröderovi rozhodl i šéf SPD Franz Müntefering. Jeho loučení, ač o poznání méně spektakulární, sociální demokraty dokonale zaskočilo. Zatímco o dnes už bývalém kancléři všichni věděli, že se v nové vládě jen těžko spokojí s nevděčnou rolí "dvojky", Müntefering platil za hlavního strůjce velké koalice.
Než si Sociálnědemokratická strana Německa zvolila za nového předsedu nadějného Matthiase Platzecka, mluvilo se v kuloárech stranické centrály o nejtěžších chvílích v její stotřicetileté historii.


Volby ale nezamíchaly jen hierarchií levicové SPD. Povolební taktizování otřáslo i pomyslným trůnem až do té doby nezpochybnitelného "bavorského krále" Edmunda Stoibera. Poté, co se zčistajasna rozhodl odejít z designované "velkokoaliční" vlády a raději zůstat doma v Bavorsku, se proti němu obrátili jemu tolik věrní bavorští voliči i téměř celá CSU.
Politika zvyklého sbírat v Bavorsku jedno vítězství za druhým odliv přízně očividně zaskočil. "Trpím jako pes," přiznal v polovině listopadu. Od roku 1993, kdy se poprvé stal bavorským ministerským předsedou, ho nikdo nikdy takhle mluvit neslyšel.

Hořká pachuť vítězství
Staré hvězdy záhy vystřídaly nové. Jedenapadesátiletý Matthias Platzeck získal ve volbách lídra SPD takové množství hlasů, o nichž si jeho předchůdci mohli nechat jen zdát.
Hlavní vítězkou horkého politického podzimu v Německu se však nepochybně stala šéfka křesťanskodemokratické CDU, taktéž jedenapadesátiletá Angela Merkelová. A to přesto, že jí po volbách analytici i straničtí kolegové vyčítali, že konzervativcům nakonec skoro prohrála už zdánlivě vyhrané volby.


Merkelová se zbavila svého největšího vnitrostranického rivala Stoibera, dotáhla do konce koaliční rozhovory a stala se historicky první německou kancléřkou.
Pokud se velká, pravo-levá koalice nerozpadne dřív, než stihne ukázat, co umí, zůstane Merkelová pro Němce navždy tou, která se dokázala probít až na vrchol muži ovládané německé politiky. Přesto je už teď zřejmé, že za svůj triumf ona i její CDU dost draze zaplatí.


"Merkelová je první sociálnědemokratická kancléřka v historii Německa," shrnul hlavní problém velké koalice list Wall Street Journal.
Každému, kdo aspoň prolistoval novou koaliční smlouvu, je okamžitě jasné, co má komentátor konzervativního deníku na mysli. Z většiny slibů, které zaznívaly na bojovných předvolebních mítincích CDU a CSU, zbyly jen trosky. A to přesto, že sesterské pravicové strany, byť těsně, volby v Německu vyhrály.
"Zaplatili jsme proklatě vysokou cenu," přiznává i Friedrich Merz, expert křesťanských demokratů na finance.

Sliby versus realita
Snad nejlepším dokladem toho, jak CDU během několika dnů zapomněla, co voličům slíbila, jsou pasáže smlouvy věnované daním.
Sociální demokraté tak například prosadili, aby se zvýšila daň z příjmu lidem, kteří zvlášť dobře vydělávají. Merkelová a její tým přitom před volbami tvrdily, že se daně z příjmu zvedat nebudou.


SPD musela naopak ustoupit u daně z přidané hodnoty. Ani tady ale pravice neprotlačila, co chtěla. Namísto na 18 vzroste DPH z 16 na 19 procent. Do státní pokladny tak má podle některých odhadů navíc přitéct zhruba 24 miliard eur.
Penězi, které zvýšením daně z přidané hodnoty získá, chtěla CDU původně ulehčit německým firmám: dušovala se, že sníží vedlejší mzdové náklady, a zlevní tak příliš drahou německou pracovní sílu. Výnosy ale vláda nakonec použije jinak. Zalepí jimi obrovské díry v rozpočtu, které jsou už několik let trnem v oku (nejen) Evropské komisi.


"Bylo by mnohem lepší, kdyby se namísto zvyšování daní omezily výdaje," kritizuje ústupky pravice Jürgen Michels, analytik londýnské Citigroup. Krok, na nějž Merkelová sociálním demokratům kývla, podle něj dlouhodobě sníží konkurenceschopnost největší ekonomiky Evropské unie.
Zvyšování DPH v zemi, která je naším největším obchodním partnerem, se ale bezprostředně dotkne i České republiky. Zvedne totiž ceny na tamním trhu. Němci, kteří už beztak utrácejí míň než v letech předešlých, tak budou mít zase o důvod míň, proč výrobky z Česka kupovat.


Pasáž o daních ale není jedinou, která české exportéry v německé velkokoaliční smlouvě zarmoutí. CDU se nechala sociální demokracií převálcovat i v otázce využívání jaderné energetiky. Zatímco před volbami Angela Merkelová slibovala, že zruší předchozí pět let staré vládní usnesení o postupném zavírání atomových elektráren, ze záměru nakonec - na nátlak SPD - sešlo. Dodavatelé z Česka tak zřejmě definitivně přijdou o další odbytiště, kde mohli prodávat své know-how.

Schröderova stopa
Výrazně měnit se podle všeho nebude ani německá zahraniční politika. Už proto, že do křesla ministra zahraničí usedá Frank Walter Steinmeier. Veřejnosti neznámý a v zahraniční politice jen málo zběhlý sociální demokrat byl dlouhá léta pravou rukou exkancléře Gerharda Schrödera.


O tom, že velká koalice bude víceméně pokračovat ve Schröderem nastaveném kursu, svědčí například jen pár dní stará slovní výměna mezi Steinmeierem a státním tajemníkem amerického ministerstva zahraničí Danielem Friedem. Ten Němce při návštěvě Berlína vyzval, aby se výrazněji zapojili do obnovy Iráku. "Na druhé straně Atlantiku jsou určitě dost chytří na to, aby viděli, že naše angažmá a odpovědnost, kterou ve světě neseme, je dostačující," kontroval nový šéf německé diplomacie.


Právě zlepšení vztahů s USA, pošramocených německou kritikou americké vojenské intervence proti režimu Saddáma Husajna, bylo přitom jedním z hlavních bodů zahraničněpolitické části volebního programu CDU. Zatím se ale zdá, že válka v Iráku bude Američany a Němce i po zářijových předčasných volbách spíš rozdělovat než spojovat.

Evropská škatulata
Sociálnědemokratický rukopis je jasně patrný i v další části koaliční smlouvy - v kapitole věnované Evropské unii. Němečtí křesťanští demokraté, kteří spolu s rakouskými lidovci ještě nedávno vedli evropskou frontu odporu vůči členství Turecka v EU, v ní vůbec poprvé připouštějí, že by Turci do unie časem přece jen vstoupit mohli. "Cílem je přistoupení," píše se na stránce věnované rozhovorům s Ankarou. Dovětek, že k němu může dojít a nemusí, je jen slabou útěchou pro ty, kteří se před volbami ztotožnili s tvrzením Angely Merkelové, že "unie by vstup Turecka do EU nevstřebala".

To vztahy Berlína se sousedy by se - na rozdíl od priorit Německa jako člena unijní pětadvacítky - naopak měnit mohly. Před dosud největším německým spojencem, Francií, dává Merkelová přednost menším státům. A to přesto, že se bezprostředně po svém úterním zvolení předsedkyní vlády vypravila nejprve do Paříže. Také s Polskem bude nová německá vláda jen obtížně hledat společnou řeč. Na vině ale není ani tak kancléřka, jako spíš nový polský prezident Lech Kaczy#241#ski. Ten chce za každou cenu zabránit tomu, aby v Berlíně vzniklo Poláky tolik kritizované - a Merkelovou podporované - Centrum proti vyhánění.

Lepší málo než nic
Češi, kteří se v boji proti Centru angažují o poznání méně než Poláci, se ale vytažení "svojí" vyhnanecké karty bát nemusí. Kdyby se do Berlína přestěhoval patron sudetských Němců Edmund Stoiber, možná by důvody k obavám mít mohli.
Po Stoiberově politickém faux pas však Benešovy dekrety zůstanou i nadále "jen" bavorsko-českou záležitostí. Největší krok zpátky nicméně CDU udělala na domácím politickém kolbišti. Ne že by ze svého programu neprosadila vůbec nic. Některým Němcům tak Berlín například přestane platit dojíždění za prací.


Zruší se štědré příspěvky na bydlení a postupně se zvýší věková hranice pro odchod do důchodu. Firmy se také budou moci snáze zbavit nepotřebných zaměstnanců. Velké změny, jako je reforma penzí či zdravotnictví, však v koaliční dohodě chybějí.
Hodnotit povolební vývoj na německé politické scéně pouze negativně je ale přesto - i podle spíše zklamaných německých ekonomů - přehnané. "To, co stojí v koaliční smlouvě, naši ekonomiku pout nezbaví. Vlastně jen pokračujeme v politice mnoha malých kroků," připouští třeba šéf Spolkového svazu průmyslu Jürgen Thumann. Jedním dechem ale dodává: "Konečně existuje aspoň nějaká perspektiva, že se situace v zemi postupem času zlepší."


Program velké koalice je "dobrý začátek dlouhé cesty, kterou musí Německo ujít, aby se hospodářství zotavilo a zaměstnanost zvýšila," tvrdí i prezident Německého institutu pro ekonomický výzkum Klaus Zimmermann. Než Němci dorazí do cíle, uběhne možná více času, než mnozí ještě v polovině září doufali. Nejdůležitější ale je, že se v zemi, která významně ovlivňuje celou Evropu, po létech stagnace konečně začíná něco dít.
zuzana.kleknerova@economia.cz

Co se v Německu změní
Daně
z 16 na 19 procent vzroste DPH, bohatí budou platit vyšší daň z příjmů
Úspory
klesnou příspěvky na dojíždění za prací, zruší se zvýhodnění při koupi vlastního domu či bytu
Trh práce
východní Němci dostanou stejnou podporu v nezaměstnanosti jako Němci ze západu, zkušební lhůta pro nové zaměstnance se zvýší až na 24 měsíců, klesnou odvody na pojištění proti nezaměstnanosti
Důchody
z 19,5 na 19,9 vzroste příspěvek na důchodové pojištění, do roku 2035 se posune věková hranice pro odchod do důchodu ze současných 65 na 67 let
Rodinné přídavky
rodič, který zůstane po narození dítěte doma, bude rok pobírat 67 procent čisté mzdy
zdroj: koaliční smlouva CDU a SPD

051128-11 ()

Související