Skutečná stupidita ve školství

Radim Valenčík

Premiér Paroubek v rozhovoru pro HN (O placení u doktora se můžeme bavit, 11. listopadu) opět razantně odmítl zavedení školného. Jak u něho bývá zvykem, použil silná slova: "V situaci, kdy má osmdesát procent rodin pod 19 tisíc korun hrubého, bych to považoval za politickou stupiditu." V zápalu boje si ale nevšiml, že bojuje s chimérou.
Školné v podobě, o které Paroubek mluví, u nás už nejméně deset let nikdo nenavrhuje. Kdyby sledoval dění, mohl se minulý týden na vlastní oči a uši přesvědčit, že už dávno není řeč o klasickém školném, ale o úplně jiném, mnohem modernějším a sociálně citlivějším modelu spoluúčasti.

Austrálie, ale i Čína

Minulý týden totiž navštívil Prahu Nicholas Barr, profesor ekonomiky veřejných financí z London School of Economics, autor monografie Trh práce a sociální politika ve střední a východní Evropě, kterou letos vydala Světová banka.
V přednáškách, které zde měl, se zabýval zejména různými možnostmi provedení penzijní reformy a reformy financování vysokého školství. Volba témat nebyla náhodná. Právě v těchto dvou oblastech převážná část české politické reprezentace předvádí neuvěřitelnou odolnost (spíše však "zabedněnost") nejen vůči věcným argumentům významných světových expertů a zkušenostem z úspěšných reforem, ale dnes už i vůči převažujícím názorům české veřejnosti, která - jak ukazují výzkumy veřejného mínění - je těmto argumentům mnohem otevřenější.
Pokud jde o financování vysokého školství, na myšlenkách N. Barra stojí úspěšný systém zavedený před patnácti lety v Austrálii. Opírá se o ně právě nyní uskutečňovaná Blairova reforma financování vysokého školství v Británii a staví na nich i komunističtí reformátoři financování vysokých škol v Číně, Vietnamu a v řadě dalších zemí.
Kouzlo systému totiž spočívá v tom, že pokud studenti chtějí, mohou studovat "zadarmo". Na získané vzdělání totiž přispívají až jako absolventi, aniž by se ale museli bát klasické půjčky připomínající hypotéku nebo dluh na kreditní kartě. Odborně se tomu říká "odložené školné" splácené až z budoucích příjmů. Splácí se ovšem až tehdy, když příjmy absolventa dosáhnou určité výše (zpravidla celostátního průměru), přičemž i splátky závisejí na velikosti jeho příjmu (například 7 %). Navíc se systém opírá o podobně splácené půjčky na životní náklady spojené se studiem a o stipendia pro studenty z nízkopříjmových rodin.

Proti nerovnosti šancí

Kromě toho, že tento systém financování přináší další peníze do vysokých škol a zvyšuje efektivitu jejich fungování, výrazně odpoutává rozhodování mladých lidí od sociální situace výchozí rodiny, a tím snižuje nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání.
Naproti tomu náš systém poptávku po vzdělání neuspokojuje, v podílu vstupujících na vysoké školy z příslušné věkové skupiny nás přivedl již na poslední místo v rámci OECD, zatímco v nerovnostech v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání jsme se dostali na nejvyšší příčku!
Pan premiér ani ministryně školství tedy vůbec nepochopili podstatu toho, co se u nás navrhuje. Jinak by museli uznat, že systém, ve kterém každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese, a podle toho, kolik mu vynese (a platí přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl), je nejen mnohem efektivnější, ale i spravedlivější než současný.

Lepší situace než v Británii

Spravedlivější v tom, že otevírá vysoké školy všem, bez ohledu na sociální původ. Vysokoškolské vzdělání se již nyní u nás velmi vyplácí, a není tedy důvod se bát jej částečně a citlivě zpoplatnit. Ve věku 30 - 44 let má u nás absolvent vysoké školy 1,8krát vyšší příjem než stejně starý člověk bez vysokoškolského vzdělání. Z tohoto hlediska je na tom dokonce lépe než vysokoškolák ve Velké Británii, kde podle našeho premiéra existují pro reformu financování vysokého školství lepší "příjmové" podmínky (v Británii činí výše uvedený poměr jen 1,6). Rozumně nastavený odvod z nadprůměrného příjmu jako splátka školného by se tudíž týkal převážně těch, kteří mají plat přes oněch Paroubkových 19 tisíc korun.
Především však uvedený systém vede k výrazně vyšší zainteresovanosti vysokých škol na uplatnění jejich absolventů a na dlouhodobém růstu jejich příjmů. To by mělo další zásadní důsledky. Solidární systémy by naplnily větším množstvím zdrojů, vedlo by to ke snížení nezaměstnanosti a na reálný základ by postavilo celoživotní vzdělání. Výrazně větší část populace by díky tomu mohla nacházet atraktivní uplatnění i ve vyšším věku. To by podle Barra přispělo i k řešení problému penzí.

Silná slova - a argumenty

Takový systém vysokého školství by tedy byl "tahounem" reforem, které by nejen nebolely, ale naplňovaly by lidský život smyslem a důstojností. V situaci, kdy v oblasti vysokého školství zaostáváme, není stupidní dělat reformy, které otevírají cestu ke zlepšení.
Stupidní je naopak čekat, až nám v důsledku nějakého zázraku příjmy vzrostou. Stupidní je nevidět, že se jedná o zapřahání vozu před koně, protože tahounem reforem i růstu platů nemůže být v současné době nic jiného než vzdělávací systém financovaný podle výkonu.
Nejsme proti tomu, aby v diskusi padala silná slova, opírají-li se o stejně silné argumenty. Premiér si však zatím osvojil jen silná slova.
Autoři pracují v Institutu pro sociální a ekonomické analýzy