/Od našeho spolupracovníka/
Bezprostřední a příjemná, taková byla hlavní hvězda 2. ročníku Philips International Jazz Festivalu na pódiu i při exkluzívním rozhovoru pro HN Dee Dee Bridgewater. Publika se raději zeptala předem, zda zná Gilberta Bécauda. "Víte, tam odkud pocházím, víme o většině věcí jen hodně, hodně málo," řekla s odzbrojující upřímností.
HN: Byla jste sólistkou orchestru Thada Jonese a Mela Lewise a mnoha dalších jazzových kapel, hrála jste v muzikálech i ve filmech, zpívala jste populární hudbu, uváděla jste rozhlasové pořady. Co z toho děláte nejraději?
Všechno. Já jsem strašně zvědavá a mám ráda změnu. Nebaví mě pořád jedna věc a experimentování s různými médii mne umělecky formuje. Nevím, kde je moje konečná, ale nemohu vystát představu, že bych natočila dvě podobná cédéčka. Bylo by to sice snadné, ale byla by to nuda. Ráda na sebe beru riziko, protože bez rizika prý není slávy.
HN: Jaký máte vztah k písním na albu J'ai Deux Amours?
V těch jsem objevila další nádherné texty francouzských autorů, kteří jako opravdoví básníci vyprávějí příběhy trochu jinak. Jenom si nejsem jistá, jestli jsem měla právo zpívat francouzsky, protože když dnes ty nahrávky poslouchám, slyším v nich strašnou spoustu chyb ve výslovnosti. Přesto jsem pyšná, že když mě hodili do vody, musela jsem se snažit plavat. Výsledkem je toto CD.
HN: Máte kromě hudby a sbírání různých cen vůbec nějaké hobby?
(Směje se) Moc ráda produkuji, a proto jsem založila malou firmu DDB Records a vydala na ní album J'ai Deux Amours. Jinak žádné koníčky nemám. Když nepracuji, tak ráda spím a nebo se snažím být mámou svému synovi.
HN: Jak vzpomínáte na spolupráci s Rayem Charlesem?
Příležitost natáčet s ním byl jeden z největších dárků, jaký jsem v životě dostala. Už jen být s ním ve stejném studiu, dívat se mu do tváře, slyšet jeho hlas - to bylo úžasné. A když v písničce Precious thing vyslovil moje jméno, rozplakala jsem se. Museli jsme zastavit natáčení, protože jak řekl Dee Dee, pomyslela jsem si "Panebože, to je v háji", a začala jsem brečet. On mě vzal kolem ramen a řekl mi: "Holčičko, nic si z toho nedělej." A já mu na to řekla: "Pane Charlesi, cítím se jako malá bílá holka, já s vámi zpívat nemůžu." A on mi na to řekl: "Nech toho, nabídku na ten projekt jsem přijal proto, že mě tvůj hlas inspiruje."
Chodil sám po studiu, a třeba přišel ke mně a stoupl si vedle mne. Říkal, že vidí a já jsem myslela, že si dělá legraci, ale on musel nějakým zvláštním způsobem zřejmě opravdu "vidět".
