Je mu 87 let - a jeho skvělý projev zapůsobil na kongres jako zjevení. Schmidtovo sdělení bylo pádnější a přímočařejší, než tomu bývá u většiny dnešních politiků: jestliže lidé žijí déle a aktivněji, musí mít reálnou šanci za dobrých podmínek déle pracovat, jinak budou mít nižší důchody.
Jsme v krizi?
Kongres v St. Gallenu se týkal tématu, jemuž je věnována zelená kniha Evropské komise z počátku tohoto roku. Ukázalo se, že zelená kniha má velký ohlas i za hranicemi Evropské unie, neboť se jí zřejmě podařilo vystihnout jednu z klíčových otázek dnešní doby: jak jsou vyspělé společnosti připraveny na demografické změny? Jsou schopny jich využít jako příležitosti, anebo je nutno očekávané změny prohlásit za "krizi", aby vyvolaly politickou odezvu?
Jednotlivci i společnosti už na probíhající demografickou proměnu reagují. Do věku považovaného za seniorský dnes přicházejí populačně silné ročníky, které dospívaly v období 60. let 20. století, tedy již v "kultuře lidských práv" (alespoň na svobodném Západě), a měly přitom poprvé masový přístup k vysokému školství.
Práva a nároky seniorů
Začíná se projevovat, že senioři mají vyšší očekávání, jsou stále aktivnější, méně smíření s přijímáním pouhé paternalistické péče. Je jisté, že budou stále více prosazovat vlastní práva, tedy mimo jiné i právo na sebeurčení, ochranu soukromí a individuální přístup. A roste nepochybně i kolektivní váha seniorů jako stále významnějšího bloku voličů, spotřebitelů, občanských aktivistů.
Má-li však společnost skutečně využít rostoucího podílu zdravých a aktivních seniorů v populaci jako příležitosti, musí nejen veřejná moc, ale i soukromý sektor radikálně přehodnotit svůj přístup ke starším pracovníkům. Jak zdůraznil Helmut Schmidt, je ekonomicky i lidsky nepřijatelné, když řadové pracovníky vyhánějí do předčasné penze manažeři, kteří dnes mají 400krát vyšší platy než oni!
Schmidt navíc na kongresu připomněl také něco, co se v diskusích o důchodových reformách obvykle pomíjí. Totiž skutečnost, že nejde jen o stabilizaci veřejných rozpočtů, ale o celkový poměr osob ekonomicky aktivních k osobám na jejich příjmech závislým. Jestliže ekonomickou aktivitou nevzniká dostatek hodnot, změna důchodového systému to nevyřeší.
Tam, kde se pokoušejí řešit nezaměstnanost mladých posíláním pracovníků ve středním věku do předčasného důchodu, jde jen o prohlubování bludného kruhu. Řešením nezaměstnanosti nemůže být zvyšování počtu ekonomicky neaktivních, nýbrž reforma strnulého trhu práce, ať již půjde o reformu typu neoliberálního, anebo typu severského, která kombinuje flexibilitu se sociální citlivostí a prodlužuje aktivní účast lidí na trhu práce.
Není ostatně náhodou, že nejlepšími výsledky v prodloužení ekonomické aktivity starších pracovníků se mohou v Evropě pochlubit ty země, které nejvíce investují do aktivní politiky zaměstnanosti a celoživotního vzdělávání - státy jako Švédsko, Finsko, Nizozemsko. K tomu, aby lidé mohli v dobrém zdravotním stavu déle pracovat, směřuje i ochrana kvality pracovního prostředí, kterou prosazuje Evropská komise.
Plavba mezi extrémy
Problém se ovšem týká valné části Evropy, která musí tváří v tvář demografickým změnám proplout mezi Skyllou a Charybdou. Jedno úskalí představují takové politické koncepce, jež navrhují řešit situaci odbouráním všeho sociálního jako zbytečného balastu, tedy přenesením nákladů na ty slabší, chudší a starší ve společnosti.
Druhým úskalím jsou názory těch, kdo se zaklínají slovem "sociální", ale přitom svým odporem k potřebným změnám hrozí promarnit přibližně desetileté období, které podle demografů a ekonomů na jejich provedení máme.
Jsem přesvědčen, že je správné oběma těmto extrémům se vyhnout a investovat cíleně do budoucnosti, jak to už nyní některé evropské země činí. Chce to však politickou odvahu, odpovědnost a imaginaci.
Autor je evropským komisařem pro zaměstnanost a sociální otázky
Jsme v krizi?
Kongres v St. Gallenu se týkal tématu, jemuž je věnována zelená kniha Evropské komise z počátku tohoto roku. Ukázalo se, že zelená kniha má velký ohlas i za hranicemi Evropské unie, neboť se jí zřejmě podařilo vystihnout jednu z klíčových otázek dnešní doby: jak jsou vyspělé společnosti připraveny na demografické změny? Jsou schopny jich využít jako příležitosti, anebo je nutno očekávané změny prohlásit za "krizi", aby vyvolaly politickou odezvu?
Jednotlivci i společnosti už na probíhající demografickou proměnu reagují. Do věku považovaného za seniorský dnes přicházejí populačně silné ročníky, které dospívaly v období 60. let 20. století, tedy již v "kultuře lidských práv" (alespoň na svobodném Západě), a měly přitom poprvé masový přístup k vysokému školství.
Práva a nároky seniorů
Začíná se projevovat, že senioři mají vyšší očekávání, jsou stále aktivnější, méně smíření s přijímáním pouhé paternalistické péče. Je jisté, že budou stále více prosazovat vlastní práva, tedy mimo jiné i právo na sebeurčení, ochranu soukromí a individuální přístup. A roste nepochybně i kolektivní váha seniorů jako stále významnějšího bloku voličů, spotřebitelů, občanských aktivistů.
Má-li však společnost skutečně využít rostoucího podílu zdravých a aktivních seniorů v populaci jako příležitosti, musí nejen veřejná moc, ale i soukromý sektor radikálně přehodnotit svůj přístup ke starším pracovníkům. Jak zdůraznil Helmut Schmidt, je ekonomicky i lidsky nepřijatelné, když řadové pracovníky vyhánějí do předčasné penze manažeři, kteří dnes mají 400krát vyšší platy než oni!
Schmidt navíc na kongresu připomněl také něco, co se v diskusích o důchodových reformách obvykle pomíjí. Totiž skutečnost, že nejde jen o stabilizaci veřejných rozpočtů, ale o celkový poměr osob ekonomicky aktivních k osobám na jejich příjmech závislým. Jestliže ekonomickou aktivitou nevzniká dostatek hodnot, změna důchodového systému to nevyřeší.
Tam, kde se pokoušejí řešit nezaměstnanost mladých posíláním pracovníků ve středním věku do předčasného důchodu, jde jen o prohlubování bludného kruhu. Řešením nezaměstnanosti nemůže být zvyšování počtu ekonomicky neaktivních, nýbrž reforma strnulého trhu práce, ať již půjde o reformu typu neoliberálního, anebo typu severského, která kombinuje flexibilitu se sociální citlivostí a prodlužuje aktivní účast lidí na trhu práce.
Není ostatně náhodou, že nejlepšími výsledky v prodloužení ekonomické aktivity starších pracovníků se mohou v Evropě pochlubit ty země, které nejvíce investují do aktivní politiky zaměstnanosti a celoživotního vzdělávání - státy jako Švédsko, Finsko, Nizozemsko. K tomu, aby lidé mohli v dobrém zdravotním stavu déle pracovat, směřuje i ochrana kvality pracovního prostředí, kterou prosazuje Evropská komise.
Plavba mezi extrémy
Problém se ovšem týká valné části Evropy, která musí tváří v tvář demografickým změnám proplout mezi Skyllou a Charybdou. Jedno úskalí představují takové politické koncepce, jež navrhují řešit situaci odbouráním všeho sociálního jako zbytečného balastu, tedy přenesením nákladů na ty slabší, chudší a starší ve společnosti.
Druhým úskalím jsou názory těch, kdo se zaklínají slovem "sociální", ale přitom svým odporem k potřebným změnám hrozí promarnit přibližně desetileté období, které podle demografů a ekonomů na jejich provedení máme.
Jsem přesvědčen, že je správné oběma těmto extrémům se vyhnout a investovat cíleně do budoucnosti, jak to už nyní některé evropské země činí. Chce to však politickou odvahu, odpovědnost a imaginaci.
Autor je evropským komisařem pro zaměstnanost a sociální otázky
