Docela s chutí jsem si chtěl přečíst nedávný článek stínového ministra průmyslu a obchodu a poslance ODS Martina Římana v minulém Fóru Hospodářských novin nazvaný Potřebujeme inovace, ne levná místa. Čekal jsem, zda autor v článku přijde s nějakým novým nápadem, který by ještě více posílil náš současný nebývalý ekonomický rozvoj, a o kterém by bylo možno seriózně diskutovat, ale zmýlil jsem se.
Místo toho jsme si znovu, ostatně stejně jako v celých uplynulých osmi letech, vyslechli starou a lety již otřepanou kritiku investičních pobídek. Nemám nic proti konzistentní kritice, naopak si jí do jisté míry i vážím. Vadí mi ale, že může v čtenářích vyvolat mylné představy o naší ekonomické realitě. Čtenář by tak mohl snadno dojít k závěru, že Česká republika je rájem zahraničních montoven, které vytvářejí jen nekvalifikovaná a mizerně placená pracovní místa a které si navíc platíme z vlastních daní.
Skutečnost je však jiná. Systém investičních pobídek byl na konci devadesátých let vytvořen proto, aby přinesl české ekonomice tolik potřebný impuls k jejímu rozvoji po hospodářské recesi z let 1997 a 1998 způsobené neúspěšnou hospodářskou politikou vlád ODS.
Tento systém je nediskriminační z hlediska původu investice. O pobídky tedy může žádat investor ze zahraničí stejně jako domácí investor.
Podmínky pro jejich udělení jsou pro všechny naprosto stejné. Od roku 1998, kdy byly investiční pobídky zavedeny, byly jejich pomocí realizovány investiční projekty v hodnotě téměř 10 miliard dolarů a bylo vytvořeno na 60 tisíc nových pracovních míst. A nejde jen o ně. Řada českých podniků se díky svým schopnostem stala dodavatelem právě pro tyto investice, ze kterých také dlouhodobě těží.
V posledních letech však spatřujeme evidentní posun ve struktuře těchto investic. Jestliže na počátku systému do ČR směřovaly zejména výrobní investice, dnes jsou to především investice v oblasti technologických center a center strategických služeb. Jen za poslední dva roky se u nás realizuje 76 takovýchto projektů, o kterých rozhodně nikdo nemůže prohlásit, že by vytvářely nekvalifikovaná místa. Naopak, téměř dvě třetiny z 13 tisíc nových pracovních míst jsou určeny pro lidi s vysokoškolským vzděláním. Projekty tohoto typu mnohdy do ČR přišly právě na základě dobré zkušenosti z průběhu investic do autorem opovrhovaných montážních závodů.
Římanem zmiňovaný příklad o automobilovém průmyslu ve Velké Británii je rovněž položený na něčem jiném, než je realita. Jen vloni se ve Velké Británii vyrobilo více než jeden a půl miliónu osobních automobilů. Není tedy pravda, jak panu poslanci Římanovi sdělil onen neznámý Angličan, že se zde již několik let auta nevyrábějí.
V témž roce v dubnu došlo k bankrotu posledního "národního" velkovýrobce osobních aut - společnosti Rover. To znamenalo ztrátu zaměstnání pro šest tisíc pracovníků a zároveň velkou ránu pro britské sebevědomí. Jen si vzpomeňme na novinové články z té doby. Tato fakta však rozhodně nepotvrzují Římanovy informace o "vlastně jen trpěném" automobilovém průmyslu na britských ostrovech.
Rozumím načasování tohoto diskusního fóra, které bylo evidentně reakcí na ohlášené rozhodování jihokorejské automobilky Hyundai o tom, zda na Ostravsku vybuduje svůj nový závod na výrobu osobních automobilů. Rozumím i kritice investičních pobídek ze strany stínového ministra průmyslu a obchodu za ODS.
Nerozumím ale tomu, proč se hejtman Moravskoslezského kraje, pan Tošenovský, rovněž významný člen ODS, po jednání se zástupci automobilky odmítl podrobněji vyjadřovat, aby tuto možnou investici, jak sám prohlásil, jakkoliv neohrozil. Evidentně mu jde, stejně jako vládě, o to, aby se tento investiční záměr na Ostravsku realizoval a přinesl tolik potřebné tisíce nových pracovních míst. Je to logické, v Moravskoslezském kraji je bez práce téměř 100 tisíc lidí. Ale to si zřejmě tamními obyvateli zvolený poslanec Říman neuvědomil.
ministr průmyslu a obchodu (ČSSD)
Související