Ještě doslova před pár měsíci byl turecký premiér Erdogan v anketě vlivného bruselského týdeníku European Voice vyhlášen za Evropana roku. Dnes to vypadá, že se to snad stalo na jiné planetě. Obraz Turecka se změnil z dlouholetého uchazeče o členství v ES a EU v jakéhosi ideálního "nepřítele", který může skoro za všechno (včetně krachu evropské ústavy) a který v případě svého vstupu do EU podryje samotné základy evropské civilizace. Triumf slaví pokrytectví kořeněné populismem. Gradující debata na téma tureckého členství v EU se pro řadu evropských politiků stala ideálním prostředkem k odvedení pozornosti od jejich vlastní programové krize, od bezradnosti, co si dál počít s evropským projektem.
Přitom všichni političtí realisté přece věděli jedno: Turecko v mnoha ohledech zdaleka není ideální kandidát na členství v EU, jak ekonomicky, tak politicky. Musí ujít ještě velmi dlouhou cestu, bude na ní pod velmi ostrým drobnohledem. Právě proto Turecko nevstupuje do EU ani zítra, ani za rok, ani za 5 let. Nicméně nikdy žádný relevantní orgán EU nezpochybnil legitimitu požadavku Turecka vážně se o členství v EU ucházet. Až teď, když mělo dojít k naplnění všech veřejně vyslovených dlouholetých slibů a závazků EU vůči Turecku, mnozí šlápli na brzdu. Raději by Turecko ponechali v roli nárazníkové zóny mezi Evropou a islámským světem.

Privilegovaný nárazník

Mluví se o privilegovaném partnerství v situaci, kdy Turecko je smluvně již s EU tak provázáno, že není vůbec jasné, co by taková forma přidružení mohla ještě nabídnout.
Vytvářejí se tak nové komplikace pro zahájení rozhovorů: proč je například Turecko tlačeno do kouta požadavkem na okamžité uznání Kypru, když je jasné, že k tomu bude muset tak jako tak dojít v průběhu vyjednávacího procesu?
Mimořádně nešťastný je také pokus Evropského parlamentu hrát si na politického arbitra historie, jakkoli tragické - "genocida Arménů" z r. 1915, o které rezoluce EP hovoří, se navíc odehrála léta před založením Atatürkova státu, jehož je dnešní Turecko dědicem.
Existuje celá řada strategických důvodů, proč zahájit rozhovory o členství s Tureckem. Zdůrazněme alespoň jeden: perspektiva tureckého členství se stane katalyzátorem budoucího směřování EU. Ta buď bude pokračovat v současném směru, v budování uzavřené "pevnosti Evropa", defenzívně se vymezující proti USA, Číně, Indii nebo svému "blízkému zahraničí" (ať už kulturně nebo i nábožensky) a konzervující neudržitelnou minulost v podobě svých ekonomických či sociálních modelů, ochranářských politik, přerozdělování.
V takové EU si nejen Turecko bude těžko hledat místo. Nebo dojde ke změně unijního paradigmatu směrem k pružné, otevřené, flexibilní struktuře, schopné reagovat na výzvy 21. století, neodmítající nezbytné ekonomické, sociální a institucionální reformy. Taková "inkluzívní" EU se samozřejmě nemusí bát ani Turecka, ani dalšího rozšiřování. A český postoj? Ještě donedávna jsme rozumně a logicky stáli mezi těmi, kdo nechtěli zahájení rozhovorů s Tureckem blokovat a vázat na další předběžné podmínky.

Buldozer vstoupil do hry

Pak ale začal diplomatický porcelán létat, když se do hry nekompromisně vložil náš český "buldozer" v další ze svérázných zahraničně-politických iniciativ (po nedávném "gestu") a otočil českou pozici téměř o 180 stupňů. Jistě jen škarohlídovi by se mohlo zdát, že tím česká zahraniční politika ztrácí na věrohodnosti nebo snad dokonce že hrajeme něčí cizí hru.
Také výtky ministru zahraničí, že byl v posledních dnech až příliš zticha, skryt ve stínu předsedy vlády, nejsou na místě - prostě jen zvolil k prosazování nové vládní linie subtilnější taktiku. Právě teď rozhodnout o cestě bývalých schönbrunnských c. k. židlí z Prahy do Vídně - co jiného to může být než rafinovaná symbolika obnovené středoevropské "hráze proti Turkovi" ve stylu starého mocnářství?

Autor je poslancem EP za ODS