Předpoklad, ze kterého manažerské opce vycházejí, říká, že má-li značná část odměny manažerů podobu akciových opcí, budou mít manažeři zájem řídit podnik tak, aby se hodnota jeho akcií zvyšovala. Z vyšší ceny podnikových akcií pak profitují nejen manažeři, ale všichni vlastníci firmy. Manažerské opce jsou proto lepším nástrojem manažerské kompenzace než "tradiční" formy odměňování managementu založené většinou na ročních výkonových cílech. Jejich sledování však nemusí být vždy v zájmu akcionářů.

Problémy opcí
Určitým signálem, že fungování opcí nemusí být v souladu s jejich teorií, je zpravidla již fakt, že to jsou většinou sami manažeři, kteří je požadují. Jejich problémy jsou však hlubší.
Opce dávají svým držitelům právo - nikoli však povinnost - koupit si stanovené množství akcií svého podniku v určitém budoucím období za předem stanovenou cenu, zpravidla tržní cenu v okamžiku získání opce, někdy však i nejnižší cenu za určité období. Představa o tom, že opce "slaďují finanční zájmy" manažerů s dlouhodobými zájmy vlastníků je tak již na prvý pohled pravdivá jen napůl: na růstu akcií vydělávají manažeři i vlastníci, na jejich poklesu reálně ztrácejí pouze vlastníci.
Častou praxí podniků, jejichž akciové kursy se nevyvíjely příznivě, přitom v uplynulých letech bylo i přeceňování manažerských opcí, aby mohly svým držitelům přinést zisk i v podmínkách nepříznivého podnikového vývoje. Vzájemné postavení manažerů a vlastníků je v tomto případě ještě nerovnější: ceny akcií, které investoři drží, pochopitelně nijak "přeceňovány" nejsou.
Představa o tom, že opce spojují zájmy manažerů a akcionářů, je chybná i z dalších důvodů. V období, kdy akciové trhy rostou, nemá vzrůst cen podnikových akcií s manažerskou úspěšností příliš velkou souvislost. Skutečnou odměnou za výkon manažerů může být v těchto podmínkách jen odměna za dosažení lepších výsledků, než kterých dosahují ostatní - například vyššího růstu kursů akcií ve srovnání s průměrem trhu či daného odvětví - spojená s případnou sankcí v situaci, kdy růst podnikových akcií je nižší než průměrný.
Programy manažerských opcí založené na relativní výkonnosti podniku však ve skutečnosti použilo jen velmi málo firem. V principu totéž platí i pro inflaci. Manažerské opce, které by se měly stát skutečným nástrojem výkonového odměňování a nikoli jen nástrojem vážícím manažerskou odměnu k celkovému vývoji trhu, by proto musely být indexovány ve vztahu k trhu i inflaci.

Sporné motivace
Ideální nástroj manažerského odměňování, fungující v zájmu akcionářů, motivuje manažery k dlouhodobému zvyšování podnikového výkonu a současně minimalizuje jejich sklon vstupovat do přílišného rizika. Zavádění opcí, které má zlepšit manažerskou motivaci, však k její ideální podobě příliš nepřispívá. Sklon manažerů k hazardnímu chování mohou opce dokonce zvyšovat.
Opce především nevedou k výraznější motivaci ke zvýšení dlouhodobé hodnoty firmy. Manažeři, kteří opce získali, mají zpravidla možnost získané akcie prodat krátce poté, co své opce uplatnili. Dosáhnout vyšší odměny tak mohou zvýšením kursu podnikových akcií krátce před tím, než se své akcie rozhodnou prodat, například omezováním či odkládáním výplaty dividend.
Motivace, kterou opce vytvářejí, mohou vést i ke snaze o krátkodobé zvýšení podnikového zisku, mimo jiné prostřednictvím ne zcela korektních účetních operací. Jejich cílem může být vytvářet zdání úspěchu - nebo alespoň jeho příslibu - umožňujícím managementu inkasovat svou opční odměnu ještě předtím, než skutečná situace podniku vyjde najevo.
Není náhodou, že využívání opčních programů motivace vrcholových manažerů šlo v řadě zahraničních podniků ruku v ruce s uplatňováním "kreativního" účetnictví poškozujícího zájmy vlastníků i potenciálních investorů. Akciové opce sehrály svou úlohu i při finančních podvodech, které před časem vedly ke krachu některých velkých firem.
Zájmy podnikových akcionářů mají - alespoň teoreticky - hájit nezávislé dozorčí orgány. Ve skutečnosti tomu tak vždy není, například tehdy, mohou-li vrcholoví manažeři složení dozorčích orgánů nepřímo ovlivňovat. Opční programy však kontrolní funkci dozorčích orgánů fakticky často spíše oslabily. Získávají-li totiž opce - v zájmu "lepší motivace" - i členové dozorčích orgánů, stávají se s manažery, jejichž činnost mají kontrolovat, zájmově propojeni. V řadě případů pak ve skutečnosti slouží spíše zájmům manažerů než vlastníků, jejichž zájmy mají hájit.

Skutečné důvody zavádění
Skutečné důvody zavádění opčních programů většinou příliš nesouvisejí s jejich teoretickým zdůvodněním. Ve většině případů jsou tyto "motivační programy" spíše jen eufemismem pro zvyšování manažerských odměn, a to způsobem, jež umožňuje skrýt jejich skutečnou výši před zraky většiny podnikových akcionářů.
Jako nástroj odměňování nejsou opce příliš transparentní. Jejich "výhodou" z hlediska podnikového managementu je i to, že jsou zdánlivě bezplatnou formou odměňování: v okamžiku svého vydání nevstupují do výdajů ani bilance podniku (protože jejich hodnota není jednoznačná). Představují však závazek firmy k vydání nových akcií, které "zředí" hodnotu akcií stávajících (a ochudí akcionáře), nebo k nákupům akcií na trhu, které mohou podstatně zvýšit budoucí podnikové výdaje.
Není překvapivé, že nezávislý americký orgán regulující standardy finančního účetnictví, který prosazoval, aby byly opce do účetnictví firem zahrnuty, byl vystaven tvrdé kritice manažerské lobby argumentující tím, že investoři by údajům správně neporozuměli (a že akciové kursy firem, které vydaly velké množství opcí, by mohly klesnout). S podobnou argumentací jsme se setkali před časem i u nás, a to v souvislosti s úpravou zákonné povinnosti veřejně obchodovaných podniků zveřejňovat výši manažerských odměn. Efektivita tržní ekonomiky je však založena na dokonalé informovanosti, nikoli na jejím opaku.
Jedním z argumentů ve prospěch manažerských opcí občas bývá, že zvýšení manažerské odměny, kterou přinášejí, je určováno tržními silami - nabídkou manažerů a poptávkou po jejich službách. Pokud by však manažerská odměna byla skutečně určována konkurenčním trhem, pak k růstu této odměny by mohlo dojít jen při změnách manažerské nabídky či poprávky - to je při náhlém omezení počtu manažerů na trhu nebo výrazném zvýšení jejich produktivity. K odpovídajícím změnám však nikde nedošlo.
Opční programy lze přirozeně zdokonalovat. Mohou být konstruovány tak, že stanovené ceny akcií jsou indexovány v souvislosti s vývojem akciového trhu nebo jeho části a s vývojem inflace, že stanovené ceny nemohou být změněny nebo že manažeři jsou nuceni držet získané akcie i po určitou dobu po uplatnění opce. V zájmu akcionářů veřejně obchodovaných firem by jejich hodnota měla být i zcela transparentní. Manažerské opce však nejsou zdaleka dokonalým nástrojem motivace: podstatně lepší alternativu ve srovnání s nimi tvoří samotné podnikové akcie.

Autor je konzultantem společnosti Consilium Group