Situace se nelepší, šikanu zná každá škola

Šest let po prvních průzkumech, které podchytily obrovský výskyt šikany v českých školách, se situace nijak nezlepšila.
Včera zveřejněná studie občanského sdružení Aisis, které se dlouhodobě zabývá oblastí vzdělávání, potvrdila, že bezmála každý druhý žák se alespoň s mírnou formou šikany setkává.
Sdružení rozdalo před prázdninami dotazníky mezi 1358 žáků z pátých až osmých tříd.
Pětačtyřicet procent dotázaných potvrdilo, že byli svědkem týrání jiného dítěte - ať již spolužákem nebo starším žákem školy. Na vlastní kůži pak šikanu zažilo 40 procent dětí; nejčastěji se staly terčem hrubých nadávek, ostatní se jim posmívali, pomlouvali je, ponižovali nebo ignorovali, a tak je úplně vyčlenili z třídního kolektivu.
"Velmi vážné je, že jen čtvrtina dětí, které byly svědkem šikany, na to učitele upozornila," dodává Petr Sokol ze sdružení Aisis. "Jen zhruba deset procent pak uvedlo, že oznámení nějak pomohlo."
Studie navíc ukazuje, že jen necelá třetina dětí věří, že je škola dokáže před šikanou chránit.
Školy se totiž dosud nenaučily trestat viníky. Ti si odnesou často jen důtky či zhoršené známky z chování. Hůře končí oběti: pokud vůbec přiznají, že jim ostatní ubližují a nahlásí to, mívají jim učitelé za zlé, že poškodily jméno školy. Spolužáci se jim posmívají - a celá záležitost se řeší převedením týraného žáka na jinou školu.
"Poslat dítě jinam je špatným řešením problému. A to nejen pro oběť, ale také pro agresora," míní psychoterapeut Michal Kolář, který se problematikou šikany zabývá již pětadvacet let. "Ten totiž získá pocit beztrestnosti, okolí se ho dál bojí, a je velmi pravděpodobné, že si najde novou oběť."
Americké studie prokázaly, že ten, kdo ve škole šikanoval, se v dospělosti se čtyřikrát vyšší pravděpodobností vydá na cestu zločinu.
Ostatně - hlavní viník loňského útoku pěti dětských vrahů, kteří brutálně ubodali důchodkyni z Olešnice, měl podle zpráv sociálních pracovnic na kontě šikanu - bil své spolužáky.
Kolář, který nyní spolupracuje se sdružením a nadací Eurotel na pilotním projektu, který má školy naučit, jak šikanu rozpoznat a jak zasáhnout, soudí, že důležité je umět ji rozpoznat už od samého začátku - což se dosud nedaří.
"Není přehnané tvrdit, že šikana existuje v každé škole. Učitelé však málo dokáží posoudit, co už není obyčejné škádlení," míní.
S tím souhlasí i Marie Pojerová, ředitelka školy Hanspaulka v Praze - jedné z devíti škol, které se do pilotního projektu přihlásily.
"Měla jsem například ve třídě chlapce, kterého stále sužovaly bolesti břicha. Týden chodil do školy, udělalo se mu zle a týden byl doma. Až po čase jsem pojala podezření, že ve skutečnosti do školy nechodí, protože se bojí. A až pak jsme rozkryli, jak byl šikanován," připouští.

Nová fakta

Šikanu ve škole zažilo na čtyřicet procent dětí. S nejčastější formou šikany - posmíváním, pomluvami a nadávkami - se setkaly dvě třetiny z nich.
Fyzickou šikanou, jako je fackování, kopání či rány pěstí, trpí nejméně každý desátý šikanovaný.
Zhruba 21 procent dětí je šikanováno každý den, 25 procent každý týden, 22 procent zhruba jednou měsíčně a 31 procent nejméně jednou za rok.
Oběti šikany nejčastěji pomohla třídní učitelka či kamarádi (shodně 25 procent), pomoc rodičů přišla ve 12 procentech případů. Ve 21 procentech nepomohl nikdo.
Pramen: Dotazníkové šetření občanské společnosti Aisis