Euroústava ať je nepřekročitelný limit


Tuzemská diskuse o euroústavě je chudokrevná a demagogická. Její stoupenci z řad vládní koalice nečiní nic pro to, aby zvýšili povědomí o významu dokumentu, jejž sami podepsali. Ústavu často bagatelizují, když nepravdivě uvádějí, že nepřináší nic nového. Odpůrci dokumentu jsou aktivnější a ve své kritice důslednější a věcnější. Ale svými argumenty spíš hrají na strunu strachu ze ztráty suverenity a nenabízejí smysluplnou alternativu; nemá-li jí být uvržení země do izolace.

Německo to má jednodušší

Jaký má být český postoj k evropské ústavě? Odpověď hledejme nejprve v kontextu, v němž Smlouva o Ústavě pro Evropu vznikala. Prosadily ji velké země, které stály u zrodu evropské integrace (zejména Německo a Francie). Jejich váha a vliv se totiž rozšířením EU z 15 na 25 zemí zmenšily. Proto si prosadily rozšíření možností většinového hlasování i novou definicí kvalifikované většiny.
Posílení vlivu větších se logicky děje na úkor menších. Chybou bylo, že se výměnný obchod neuskutečnil naráz. Smlouva z Nice, která se o to pokusila, byla narychlo slepeným kompromisem, který zejména Německo neuspokojil. Zodpovědným českým politikům nyní nezbývá, než lidem vysvětlit, proč se máme ex post uskromnit. To není banální úkol: prosazovat ratifikaci v Německu je jednodušší.
Ani velké evropské státy ale neprosadily všechno, co chtěly. Ústava je složitým kompromisem: pro francouzské odpůrce příliš liberální, pro britské příliš centralistická, nenaplňuje ani sny mnoha německých politiků o federální Evropě.
Pro nás je klíčové, zda ústavu ratifikují všechny důležité evropské země. Zatím ji schválily katolické, převážně jižní země, bezproblémová je ratifikace v Německu, které má na ústavě největší zájem. Naopak protestantský sever vyčkává a ve Francii nyní vrcholí zápas s nejistým výsledkem. Není jasné, co se stane, pokud některá země ústavu odmítne.

NON - a co bude pak

Z čistě právního hlediska by ústava v platnost vstoupit neměla. Z politického hlediska je ovšem možné (v historii EU najdeme obdobné příklady), že země, které ústavu ratifikovaly, se dohodnou, že v jejich vztazích bude dokument platit a v prohlubování integrace budou pokračovat. Takový vývoj je pravděpodobný, odmítnou-li ústavu jedna či dvě menší země.
Odmítne-li ústavu příští rok Británie, existuje reálná možnost, že Německo a Francie, které do projektu investovaly mnoho politického kapitálu, budou chtít v prohlubování pokračovat na půdorysu dnešní eurozóny. Výroky mnoha politiků i expertů v Paříži i Berlíně tento vývoj předvídají.
Ale co když odmítne ústavu Francie? Nejjednodušší by bylo zchladit horké hlavy, ústavní projekt uložit k ledu, zvolnit tempo a nadále se řídit smlouvou z Nice. Z naší perspektivy by takové řešení bylo ideální, ale vůbec není jisté.
V Německu, které je největší zemí unie a které se kvůli integraci vzdalo i milované marky, mohou sílit hlasy doporučující, aby se země vydala vlastní cestou. Tedy nikoli cestou evropského Německa, jak ho dnes známe, nýbrž cestou k německé Evropě, které se ostatní Evropané - poučeni historií - obávají. Proto se Francouzi, kteří kdysi Němce přesvědčili k přijetí eura, mohou v obavách z takového vývoje pokusit Němce přesvědčit k vytvoření "tvrdého jádra" z tradičních zemí EU. Jinými slovy, Paříž a Berlín se dohodnou, že vypracují nový návrh ústavy: více integrační, více federalistický a více socialistický. Jeho součástí bude - ve jménu záchrany eura ohroženého politickou nestabilitou a malou vůlí respektovat sebeomezení v rámci Paktu stability a růstu - harmonizace rozpočtové a daňové politiky. My dostaneme na vybranou: buď se přidat, nebo zůstat na periférii.
Takový vývoj by mohl mít neblahé důsledky i pro vztahy mezi Evropou a Amerikou. Evropa bez Británie by podkopala NATO v základech. Německo a Francie, závislé na ruské ropě a plynu, by začaly pěstovat přes naše hlavy speciální vztahy s Moskvou. Zásadním způsobem by byla narušena vnitroevpropská rovnováha.
Naše svoboda manévrování, neboli možnost přidat se při prosazování našich zájmů ve většinovém hlasování jednou na stranu britsko-polskou a jindy na stranu francouzsko-německou, by byla zásadně omezena. Pokud se přidáme k tvrdému jádru, nezbude nám než následovat směr, na němž se dohodnou Berlín s Paříží. Jeho výsledkem budou naše vyšší daně a menší vliv. Pokud se rozhodneme z jádra vyčlenit, ocitneme se v pásmu nikoho mezi evropským jádrem a východním Ruskem. Ani jeden ze scénářů není lákavý.

V čem má prezident pravdu

Z výše řečeného vyplývá, že má-li ústava vstoupit v platnost, je naším vitálním zájmem, aby součástí ústavního uspořádání byly všechny unijní státy - včetně České republiky a Velké Británie.
Někdo může právem namítnout, že naše země se nemá řídit ohledem na Londýn, ale že má mít k ústavě vlastní postoj. Řekněme proto rovnou, že text ústavy je problematický. Především je příliš dlouhý a komplikovaný, pro obyčejného člověka jen těžko přehledný a pochopitelný. Velkou chybou bylo i pojmenovat smlouvu ústavou. Tento název, který do textu prosadili stoupenci urychlení integrace, je zavádějící.
Do diskuse razantně vstoupil svým známým "desaterem důvodů proti ústavě" český prezident. Mnohá jeho tvrzení, například že přijetím ústavy se naše země stane pouhou provincií, jsou přehnaná. Není ale pravda, že by byla vylhaná, jak hystericky tvrdí jeho kritici. Ďábel je často skrytý v detailu. Prezident poukazuje na doložku v ústavě (tzv. passerelle), která umožňuje, že i ty oblasti rozhodování, které podle ústavy nadále vyžadují konsensus (například otázky daňové nebo zahraniční politiky), mohou být kdykoli bez další ratifikace změněny na většinové rozhodování. Stačí, když s tím vyjádří jednomyslný souhlas premiéři zemí EU. Není těžké si domyslet, jakým tlakům může být český představitel vystaven.
Nejde o to šířit paniku a strach. Suverenitu našeho rozhodování nám nikdo nebere, můžeme ji jen oslabit naším malým sebevědomím. Ústava přináší také několik dobrých věcí, za něž stojí za to se postavit. Zjednodušuje pravidla fungování EU a jejích institucí, poskytuje větší ochranu svobod a práv jejích občanů. Rozšiřuje celoevropskou spolupráci policejních a justičních orgánů, což je ve světle hrozeb mezinárodního terorismu vítaná a potřebná věc.
Je také dobře, že sen evropských federalistů nenašel v ústavě své naplnění. Ústavní smlouva je sice z hlediska rozložení moci mezi státy určitým nakročením k federativnímu uspořádání, ale z hlediska demokracie nejde za rámec konfederativních postupů. Evropa není na federalizaci připravena. Nemáme celoevropsky fungující politické strany ani média, nemluvíme společnou řečí. Náš vztah k evropské integraci je vztahem firemní loajality, nikoli skutečným vlastenectvím. Je racionální, nikoli emocionální. Formují ho elity a malý zájem veřejnosti svědčí o odcizení většiny. Těžko hledat někoho, kdo je ochoten za Evropu položit život. Stručně řečeno: evropský politický národ neexistuje a ještě dlouho existovat nebude.

České trojí "ale"

Elitami řízený a urychlovaný pohyb k evropské federaci je riskantní: může vyvolat protireakci, odstředivé tendence. Pro příklad není třeba chodit daleko. Nejsme-li spokojeni s politickou reprezentací, máme ji možnost ve volbách vyměnit. Ve federální Evropě při neexistenci zavedených celoevropských stran však takový jasný ventil není k dispozici. Výměna 24 poslanců v Evropském parlamentu, který má více než 700 členů, sotva uvolní domácí napětí. Může nastat frustrace, znechucení nebo i bankrot evropského integračního projektu. Takový vývoj by zřetelně nebyl v našem zájmu.
Co tedy dělat? Především není důvod spěchat. Počkejme, jak se k ústavě postaví Francouzi, Holanďané, Poláci. Bude-li ratifikační proces pokračovat, můžeme nakonec s ústavou žít, ale naše "ano" by mělo doprovázet silné "ale".
Za prvé bychom náš souhlas měli podmínit tím, že v zájmu udržení vnitroevpropské rovnováhy může ústava vstoupit v platnost jen tehdy, ratifikují-li ji všechny členské státy EU. Za druhé bychom měli naše stanovisko doprovodit prohlášením, že určité politiky, jako jsou přímé daně nebo otázky obrany, se v blízké budoucnosti nesmějí stát předmětem většinového hlasování. A za třetí bychom měli jasně deklarovat, že náš postoj není souhlasem s další federalizací Evropy a že v ústavní smlouvě spatřujeme jasné limity, které nechceme překročit.
Autor je bývalým náměstkem ministra zahraničí