Čeští vlastenci a žalář národů
Místopředseda ODS a europoslanec Jan Zahradil mne poctil svou pozorností: zařadil mne mezi "aktivistické novináře produkující dobový folklór", výrobce "novodobé národní mytologie naruby", propagátora huráevropanství, který nechápe národní hodnoty, ctitele rakousko-uherské monarchie atd. (HN, 5. května).
Ta změť nálepek se zrodila kvůli mému textu o rezoluci, v níž Evropský parlament vyzval Česko ke zrušení vepřína v Letech u Písku; a o tom, jak se k té výzvě staví ODS (HN, 3. května). V zásadě jsem napsal, že odmítavý postoj občanských demokratů je ideologický a předpojatý, a že to do značné míry platí o vztahu strany k evropské integraci vůbec.
Nebudu sám sebe citovat, text lze najít na internetu. Připomínám pouze, že Zahradila nejvíc popudila moje věta, podle níž ODS vyznává "podivnou národovecko-benešovskou ideologii, obalenou pseudobritským euroskepticismem". Teď tedy k několika bodům poslancovy repliky:
Pan Zahradil se spolu s Václavem Klausem a většinou občanských demokratů pasoval na ochránce českých národních zájmů, což je zejména uchování státní suverenity, její obrana proti eurofederalistickým tendencím a obrana národa proti německé hrozbě.
Jsi Čech, Němce se boj!
Zahradil píše: "národovcem... je (v mém žargonu, pozn. ad) každý, kdo drze a nepatřičně hovoří o jakýchsi národních zájmech, místo aby tuto nepotřebnou veteš 19. století vymetl na smetiště dějin." Nic takového není pravda, problém je jinde - a sice v tom, že každý, kdo národní zájem pojímá jinak než ODS, je šmahem zatracen a označen za odpadlíka, euronaivistu, případně za šaška. ODS si prostě "národ" kuriózně uzurpovala pro sebe.
Mohu Jana Zahradila ujistit, že jsem český vlastenec, což ale vůbec neznamená, že musím automaticky sdílet názor ODS na dějiny a na mezinárodní politiku. Nemyslím si, že Německo představuje nějakou výjimečnou hrozbu, a že by obrana národních zájmů spočívala v neustálém boji s bývalým, tedy nacistickým nebezpečím.
Naopak mám intenzívní pocit, že soustavná argumentace německou hrozbou národu škodí, vrací politiku kamsi do roku 1945 a slouží akorát na domácím poli: národovcům, kteří přirozené národní cítění populisticky zneužívají.
Zahradil dál píše, že "benešovsky" se podle mne "chová ten, kdo není ochoten si trvale sypat popel na hlavu" za vyhnání Němců, protože je "tvrdošíjně... posuzuje pouze v daném dobovém a historickém kontextu". K tomu dodává, že vnímám český národ jako "zatížený mnoha historickými hříchy, za které se ovšem odmítá kát, takže ke svému prozření musí být někým doveden". Kde to pan poslanec vzal?
Český národ není zatížen žádnými výjimečnými hříchy a nikdo nechce, aby se na věky kál. Jde jen o to, že v nedávné české historii byly situace, kdy se Češi chovali ničemně. Podle mého se to má přiznat a věcně reflektovat, protože je vždycky dobré umět přiznat svou slabost. Podle Zahradila je to naopak třeba zatlouct a velebit aktéry těchto selhání.
Nezabiješ! Nepokradeš!
Vysvětlovat vyhnání Němců z historického kontextu je sice možné, ale nic to nemění na faktu, že přikázání Nezabiješ a Nepokradeš platila už v roce 1945 a platila i pro Čechy.
Co se týká "prozření z cizí pomocí": Zahradil tu sugeruje, že když se někdo zvenčí k převládajícímu českému postoji, ať už k vepřínu v Letech u Písku nebo k vyhnání Němců, postaví kriticky, znamená to jakési nepřípustné vměšování do vnitřních věcí - a když někdo s takovým zahraničním postojem souhlasí, dopouští se přinejlepším naivity, přinejhorším zrady. Proč? Svobodná diskuse platí jen v českých hranicích?
Dovoz názorů a opisování
Co se týká mého "huráevropanství". Psal jsem o bývalém táboru v Letech u Písku a konstatoval, že "Evropský parlament v tomto směru není zatížený českou leností a předpojatostí". Zahradil vynechal prostředek citované věty a pak se mne jal tepat za naivní glorifikaci EP. Tomu se říká demagogie.
A nakonec, "pseudobritský euroskepticismus": necítím velké nadšení nad evropskou ústavou. Jenom se mi zdá, že má-li být česká politika racionální, asi nevystačí s opakováním tezí britských euroskeptiků, tedy s inportem názorů, které se zrodily v zemi, jež je ve zcela jiném postavení než postkomunistická Česká republika.
Jedna z mála věcí, v nichž má Jan Zahradil ve vztahu k mé osobě pravdu, je můj kladný vztah k podunajské monarchii: když čtu knihy o té době a z té doby, mám intenzívní pocit, že by se mi v tom "žaláři národů" žilo docela dobře.
Autor je novinář
