Po Glaserstrasse, jedné z hlavních ulic desetitisícového bavorského města Furth im Wald, projelo před dvěma lety v dopravní špičce i patnáct kamiónů za minutu. V oknech přilehlých domů byly celé dny stažené rolety. Lidé, kteří tu bydleli, radši svítili žárovkami, než aby snášeli rachot dieselových motorů.
Pak přišel 1. květen 2004 a s ním vstup sousedního, jen pár kilometrů vzdáleného Česka do Evropské unie. "Bylo to zvláštní, ale od toho dne jako by nákladních automobilů začalo ubývat," vzpomíná po roce starší dáma, která u jednoho z plotů okopává záhony. "Ne že by zmizely úplně," upřesňuje. "Ale aspoň si teď občas můžeme dát ven zahradní nábytek."
To, že se ve městě snížil provoz, považuje za největší přínos rozšíření EU na východ i starosta města Reinhold Macho. "Počet kamiónů, které nám projíždějí pod okny, se v porovnání s předloňskem výrazně snížil," říká. "Zmizely celní kontroly. České firmy si také, zdá se, uvědomily, jak cenný je jejich čas. A tak neposílají své nákladní vozy do Německa přes nás, ale po dálnici na Rozvadov."
Zatímco v roce 2003 Furthem projelo asi 460 tisíc kamiónů, loni to bylo skoro o šedesát tisíc míň. Vůbec největší obavy před vstupem Česka do EU přitom zdejší obyvatelé měli právě z toho, že hustý provoz na furthských komunikacích v budoucnu ještě zesílí.
Ne se vším to ale ve Furthu vypadá tak růžově jako s kamiónovou dopravou. Tomu, kdo sem z osmnáct kilometrů vzdálených Domažlic dorazí vlakem, stačí letmý pohled na nádražní budovu. Na její prosklené dveře jako by někdo hodně narychlo napsal: "Divadlo na celnici".
Před dvěma lety tu celnice skutečně byla. Pracovalo v ní dvě stě lidí. Sto jich zůstalo i po vstupu České republiky do EU. Zbytek byl propuštěn, přesunut nebo předčasně poslán do důchodu.
Ze dne na den ve městě zmizelo i 150 pracovních míst v kdysi prosperujících speditérských firmách, které se léta specializovaly na překládání zboží na hranicích a s tím spojenou administrativu. Nezaměstnanost v bavorském městě Furth im Wald tak během posledních dvanácti měsíců vzrostla z devíti na dvanáct procent.
"Musím přiznat, že vysvětlit těmhle lidem výhody rozšíření Evropské unie není právě jednoduché," připouští dlouholetý komunální politik Macho. "Postižena je skoro každá rodina," vysvětluje. Pak zvedne telefonní sluchátko, vytočí číslo své sekretářky a zeptá se: "Povězte, jak daleko dojíždí váš manžel za prací? Sto dvanáct kilometrů denně?"
Když sluchátko položí, řekne: "Před loňským 1. květnem dělal ve Furthu u celníků. Teď musí každé ráno jezdit do padesát šest kilometrů vzdáleného Rozvadova. A to má ještě štěstí, že o práci nepřišel úplně."
Kromě Divadla na celnici působí bezútěšně i řada prázdných obchodů, které lemují ulice kolem hlavního náměstí. Obchodníci tu ale krachovali už před vstupem Česka do EU - od roku 1989 se nedaří hlavně prodejcům oblečení, šperků, hodinek nebo brýlí. Třeba za brýle se stejně kvalitními skly zaplatí zákazník ve Furthu stále ještě o třetinu víc než v nedalekých Domažlicích.
"Na rozšíření unie se sice mnozí z našich obchodníků vymlouvají, většina z nich ale musela skončit z úplně jiných důvodů," tvrdí dnes starosta Reinhold Macho. "Buď se nenašel nikdo, kdo by živnost převzal například po starých rodičích, nebo byli majitelé obchodů nedostatečně flexibilní," vysvětluje.
Ve Furthu totiž existují i podnikatelé, kterým blízkost hranic s Českem vůbec nevadí. Mnozí z ní naopak dokázali profitovat.
"Máme teď víc zákazníků než dřív," říká třeba prodavačka Rosi, která pracuje v lahůdkářství přímo na náměstí. "Jezdí k nám nakupovat i Češi. Říká se, že výrobky z masa jsou u nás kvalitnější než u nich."
Někteří obchodníci z Furthu se dokonce na zákazníky z Česka zaměřili. Třeba Jürgen Kögler, majitel krámku s elektronikou. Na vystavených televizorech má naladěnou ČT 1. "Budeme mluvit česky, nebo německy?" ptá se Kögler, když do obchodu vstoupí někdo cizí. "Češi u nás nakupují rádi," vysvětluje. "Na rozdíl od českých supermarketů tu totiž nemají pocit, že prodavače ruší. Já osobně jsem to naposledy zažil v Plzni, kde mě nikdo ani nepozdravil."
