Od deklarace k evropské ústavě

Pokud chcete platit za moderního člověka 21. století, potom se musíte naučit myslet multilaterálně a cítit multikulturálně. A krom toho, čas od času, trochu zanadávat na bruselskou byrokracii. Duch dnešní doby je zkrátka evropský, a to hned z řady více či méně rozumných důvodů.
Mezi ty nejčastěji citované patří odkaz na mírotvorné budování starého kontinentu, notně poničeného v průběhu 2. světové války. Jak by se například vyvíjela tradiční německo-francouzská nepřátelsky laděná rivalita, kdyby oba národy nenašly pro svoji budoucí koexistenci vhodný přístřešek v evropském multilaterálním společenství? A jak důvěryhodně by působil vzájemný vztah větších a menších států, kdyby si nemohly své bilaterální agendy upravovat pomocí společného celoevropského managementu v onom jinak tak často proklínaném Bruselu?

Evropská identita není vše

Pominout není možné ani další, méně nezištné motivace pro budování multilaterální evropské identity. Mezi ně patří zejména snaha vyhnout se prostřednictvím "nového evropanství" obcování s méně slavnými kapitolami vlastní národní identity.
Ať si však vybereme jakékoliv zdůvodnění, vždy bude platit, že hlavním cílem politického směřování všech relevantních sil, sdružených v EU, musí být formování pocitu vzájemnosti mezi občany unie, a to podporování společných prožitků i společného budování života v Evropě. Unie tento způsob vzájemnosti usnadňuje nejlépe.
Vývoj společného evropanství ještě zdaleka není u konce. Velké nároky nejsou přitom kladeny pouze na nové členy EU, ale i na starší, neboť paralelní proces rozšiřování a prohlubování unie dává zabrat i jim. Přesto nemůže být budování společné evropské identity všechno!
Tím je myšleno, že nová multilaterálnost nesmí bezhlavě vytěsňovat nadále existující, třebaže mediálně již spíše zanedbávanou bilaterálnost. Kde jinde než v rámci sousedství a bilaterální spolupráce nabude běžný občan konkrétní dojem o svých partnerech, a to jak v oblasti zájmů, tradic i cílů? Pocit evropské sounáležitosti se vždycky rodil na bilaterální úrovni. Jednou z takových úrovní jsou i česko-německé vztahy.
Pohled na česko-německé vztahy na pozadí vývoje posledních patnácti let, která již uplynula od konce studené války, mluví jednoznačně: jestliže jsou emoce - v pozitivním i negativním smyslu - někde na mezinárodní politické scéně skutečně doma, tak je to ve vzájemném vztahu dvou národních společenství. Zda také můžeme politické emoce lépe kultivovat, což vzhledem k tomu, že i současný člověk nadále zůstává bytostí značně emocionální, nelze v žádném případě podceňovat. Naopak!
Česko-německé vztahy přitom vykazují nejrůznější formy emocionality vzájemného prožívání. Především v době od pádu komunismu v Česku a německého sjednocení až do podpisu česko-německé deklarace v roce 1997 přežívala v obou zemích obava, že jakýkoliv projev dobré vůle může být druhou stranou zneužit k vlastnímu prospěchu.
Dominovala zejména zdůrazňování vlastních historických pozic a upřednostňování čistě národních zájmů. Národní identity se formulovaly vyzdvihováním odlišností. Ačkoliv deklarace nemohla vyřešit všechny problémy ve vztahu mezi Čechy a Němci, přesto představuje v rámci sousedské koexistence zásadní posun.

Úspěch Čechů a Němců

Od doby přijetí deklarace se pozornost obrátila k vnímání současných a budoucích úkolů. Obě společnosti poznaly a uznaly svoji kulturní blízkost a přistoupily k budování vztahů v duchu vzájemnosti. Ať už v případě zabezpečování výplat pro oběti nucené a otrocké práce, nebo při společných mírotvorných zásazích armád či při organizaci humanitární pomoci pro oblasti postižené přírodními katastrofami v Evropě i mimo ni.
Skutečnost, že Češi a Němci, kterým se již tradičně připisuje určitá těžkopádnost při vzájemné komunikaci, dokázali vzorně a s patřičnými výsledky spolupracovat, jim posloužila nejen jako důvod k určité hrdosti, ale bezpochyby v nich posílila i pocit sounáležitosti. Tento pocit není žádnou samozřejmostí! Nebýt jeho, kdo ví, jak by se vyvíjel pocit společného evropanství v našem regionu. Takto však mohou společné pozitivní výsledky spolupráce Čechů a Němců inspirativně a povzbudivě působit i na ostatní partnery v EU.
Česko-německé vztahy dnes platí - přes i nadále existující odlišnosti v řadě otázek - za velmi dobré. Po právu. Že jsme se v nich dostali již tak daleko, je trvalou zásluhou vlád Helmuta Kohla a Václava Klause, které deklaraci v lednu 1997 podepsaly, tak i všech následujících vlád, které česko-německé vztahy vybavily dalšími nástroji, podporujícími vzájemné poznávání a obohacování. Tyto nástroje jsou smysluplně využívány.
Díky tomu mohlo být již více než tři a půl tisíce projektů společného zájmu podpořeno z prostředků Česko-německého fondu budoucnosti. K prohloubení vzájemné kooperace přispěl i vstup České republiky do EU. Bilaterální a multilaterální spolupráce se vzájemně doplňují ku prospěchu občanů obou zemí. Kdopak by se evropské ústavy bál... Autoři jsou řediteli
Česko-německého fondu budoucnosti

Související