Ne unii, politika bloku strachu


Zase máme po dlouhé době příležitost ukázat Evropě cestu, zachránit ji před zblouděním. Ochablý český mesianismus se probouzí...
Není to jediný možný scénář, ale nelze jej vyloučit: Ústavní smlouva (trvám na tom, že jako text se příliš nepodařila, ale není to důvod k odmítnutí) nebude v důsledku českého NE platit. Evropská unie se začne dělit, zahlcovat vnitřními problémy a evropská integrace se přinejlepším zastaví... A na začátku bude odvážné gesto nevelké země uprostřed Evropy, která jako jediná prohlédne a odmítne fatální krok k všeobecné glajchšaltaci kontinentu; ukáže se konečně, že má na víc než jen na prvenství v pití piva.
Co k tomu chybí? Ne mnoho. V referendu bude blok občanské pravice, komunistické levice a prezidenta republiky dost silný na to, aby prosadil svoji vůli. Chybí však jistota, že to budeme právě jen my, kteří vyřkneme ne. V Evropském parlamentu se výrazněji proti smlouvě postavili i poslanci Polska a Velké Británie.
Netřeba se ale znepokojovat: Poláci hrozbou nejsou. Hlasováním proti smlouvě protestovali proti tomu, že v textu chybí odkaz na křesťanství a k Bohu, tedy z přesně opačných důvodů než náš blok. Jinak připouštějí, že doma budou působit pro schválení. A silná vůdcovská figura Tonyho Blaira udělá na rozdíl od Václava Klause všechno pro to, aby i Britové nakonec řekli ano. Takže neztrácejme naději.
Není však tenhle blok přece jen jaksi nejistý, nahodilý, nepravděpodobný? Co vlastně spojuje pravici, levici a prezidenta?
Dva důvody mají společné (pokud je - kvůli voličům - pouze nepředstírají). Za prvé strach z Němců. Proto je třeba nevracet se k tomu, co se u nás dělo po válce. Někteří Němci tak budou Čechům pořád něco předhazovat a ti budou mít důvod vzájemně se strašit. A za druhé si tenhle blok nedokáže představit Evropu, která především vyjednává, protože odmítá snadné válcování menšiny většinou.
K prvnímu důvodu: evropský zatykač se prezidentu republiky zhmotňuje v obraz německého policajta (proč ne třeba polského, anebo proč ne příslušníka Interpolu?), který s odjištěným revolverem proniká českým křovím přes hranice suverénního státu, aby tu v německém zájmu konal něco určitě hnusného.
Pravice se bojí německo-francouzské převahy v orgánech EU, ale ve skutečnosti se bojí "centrálních evropských mocností v čele s Německem" (M. Bednář, MFDnes, 12. ledna 2005). Hle, "centrálních" - tak se nenápadně připomene i první světová válka.
Druhá světová válka je v Evropském parlamentu přímo na scéně: "Proti (Ústavní smlouvě) hlasovalo jádro vítězné koalice z druhé světové války, zatímco pro hlasovaly země, které tehdy stály spíše na druhé straně, a to mi připadá docela půvabné...", pravil stínový ministr zahraničních věcí Jan Zahradil. Mně zase připadají jeho asociace děsivé.
Komunistům je to jasné už dávno: stále jen improvizují na téma "německého revanšismu".
Tento blok, pracující se strachem z Němců a s naším ne úplně nejčistším poválečným svědomím, není ani nahodilý, ani ad hoc slepený. Dokázal to tím, že před dvěma roky zvolil hlavu státu. Ukazuje se teď, co všechno to znamená.
A druhý důvod: Zdejší obavy, že nás (a nejspíše právě nás!) budou v unii vodit za nos, válcovávat, šidit, není výrazem skeptické moudrosti těch, co mnoho zažili, ale spíše siláckou vyrovnávkou nejistoty dezorientovaných. Provincialismus řady našich politiků, projevující se bohorovným nezájmem o svět kolem, zejména právě o sousedy, si nedokáže představit dobrou vůli, vstřícnost a trpělivost těch druhých. Soudí zřejmě podle sebe a netuší, že v Evropské unii se - po šedesáti letech míru - hlasuje, když už to jinak nejde, až úplně nakonec, a před tím že se vždy vyjednává. Tak dlouho, až to budí dojem, že unie je vlastně jedna nekonečná krize, anebo že je to celek zcela neživotný.
Zdejší skeptici se také zřejmě necítí na to, aby si uměli udělat v unii spojence, dlouhodobé i krátkodobé. Vždyť si neuměli dělat spojence nikde. Kolikrát jen dávali najevo, že visegrádskou spolupráci my přece nepotřebujeme.
Je docela dobře možné, že blok občanská pravice-komunisté-Hrad nic z toho nemyslí smrtelně vážně a že jen počítá s vystrašenými lidmi, kteří jim, obráncům národních zájmů, přidají ve volbách hlasy - i když nakonec Evropská unie bude v nové smluvní podobě pokračovat.
Pak je to ale parádní cynismus nejhrubšího zrna a vskutku pádný důvod k tomu, aby se lidé od politických stran odvraceli. Či jsou snad důležitější věci než přidat se k bezpečnému, demokratickému, právní poměry garantujícímu a prosperujícímu světu kolem nás, aby se nad něj volební stranický egoismus mohl povýšit?
Politika postavená na strachu je krátkodobě nejúčinnější politika. Bohužel však dlouhodobě vede velmi účinně do pekla.
Autor je 1.místopředsedou Senátu (KDU-ČSL)