Román o normalizaci i mýtech nespoléhá na fráze

/Od našeho spolupracovníka/

Díla českých spisovatelů většinou není třeba vydávat v českém překladu, prózy Libuše Moníkové však tvoří výjimku. Tato rodačka z Prahy totiž začala psát až v německém exilu, nejprve česky, brzy ale přešla do němčiny a už u ní zůstala. Jako německojazyčná autorka si svými pěti romány a několika knihami esejů vydobyla značný respekt; zemřela předčasně v roce 1998.

V románu Fasáda z roku 1987, jenž nyní přišel ve váhavém zpřístupňování jejího díla na řadu, se Moníková tematicky vrací do Čech počínající normalizace. Jeho hrdiny jsou čtyři umělci ve středním věku, kteří pracují na obnově sgrafitové výzdoby fasády renesančního zámku (se zeměpisem zachází autorka po svém, zámek pojmenovala Frýdlant-Litomyšl). Je to pro ně zároveň únik z Prahy, kde nemohou tak volně dýchat.

Tři z nich spolu se dvěma dalšími muži - iniciály jmen této pětice tvoří podtitul Fasády: M. N. O. P. Q. - pak podniknou pracovní cestu, která však namísto vytouženého Japonska končí uprostřed Sibiře. Ve sledu bizarních epizod připomínajícím surreálnou noční můru poznávají různé tváře Ruska. Ruská zkušenost je natolik silná, že prolne i do motivů sgrafit na fasádě.

Sibiřské sgrafiti


Fasáda je především románem o konfrontaci různých kulturních modelů a úvahou nad podstatou kultury vůbec.

Renesanční psaníčka, do nichž hrdinové vyškrabávají dobové i současné motivy a pak i vzpomínky ze Sibiře, tvoří názornou encyklopedii, jež vyjadřuje jak osobní zkušenost tvůrců, tak ve zkratce i osudy středoevropského prostoru.

Práce na fasádě je tedy jakýmsi symbolem kulturotvorné činnosti. Musí se s ní začínat stále znovu, protože křehká dílka rychle podléhají zániku, a zároveň se s vývojem autorů organicky obohacuje. Monolitické fasády sibiřského akademického městečka, do nějž hrdiny přivede shoda prapodivných náhod, jsou možná věčné, ale prázdné a bez historie.

Moníková se však ve svém textu vyhýbá černobílým konfrontacím, tedy i stereotypům v zobrazování Ruska. Hrdinové se sice dostanou nejprve do výstavního města komunistické vědy, ale pak také do tábora původních obyvatel, Evenků. Jeden z hrdinů se u nich dokonce sblíží - možná reálně, možná jen ve své fantazii ovlivněné halucinogenními houbami - se záhadnou mytickou ženou-řekou.

Příliš mnoho učenosti


Mýty jako nejhlubší vrstva kulturní paměti však v románu prosvítají i pod nánosem socialistické všednosti. Než se "zhmotní" ve zmiňované sibiřské epizodě, pronikají do ní prostřednictvím rozhovorů postav o různých uměleckých dílech i jejich přímými prožitky těchto děl. Druhé časté téma dialogů tvoří řada vědeckých oborů, od kunsthistorie přes fyziku po entomologii.

Postavy románu se však tímto způsobem často dostávají do role pouhých projekčních ploch pro "učený" materiál, který chce autorka do své velkorysé myšlenkové koncepce zahrnout. Strojeně působící řeč postav nebo krkolomná návaznost jednotlivých epizod jen podporují poněkud rozpačité vyznění první, dějové roviny románu, na rozdíl od zdařilé roviny myšlenkové.

Po románu Ledová tříšť (1992, česky 2001), který je spíše průměrným textem a navíc utrpěl špatným překladem, je Fasáda konečně důstojnou možností přečíst si prózu Libuše Moníkové i česky. Jen pro úplnost připomeňme, že román již jednou přeložen byl, vydání v Sixty-Eight Publishers z roku 1991 je však prakticky nedostupné. Její Eseje o Kafkovi (česky 2000) patří bezesporu k nejzajímavějším interpretacím Kafkova díla, jež u nás v poslední době vyšly.

Libuše Moníková: Fasáda (M. N. O. P. Q.). Přeložila Jana Zoubková. Argo, 2004. 372 stran.