V devadesátých letech, zejména v jejich první polovině, to vypadalo, že v domácí próze dominují knihy dvou typů. Romány bohatě čerpající z imaginace a fantaskna a knihy deníkové a vzpomínkové, přimknuté ke skutečnosti, jak jen to paměť a sebestylizace dovolila.
Fantaskní prózu reprezentovali kromě Michala Ajvaze též Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová a Jan Křesadlo. Vesměs šlo o spisovatele, kteří propadli lásce k textu a literární skutečnost vnímají jako ekvivalent té "opravdové". Takový typ autorů je literárními teoretiky označován za "spisovatele spisovatelského typu". Ten se na rozdíl od spisovatele "čtenářského typu" vyznačuje přísnou kontrolou nad psaným textem, je v rámci svého díla všemocným demiurgem a vnímá jej jako svébytný, otevřený svět. Autoři druhého typu se naopak snaží o co nejprostší přístup k textu, text není jejich paralelní realitou, ani důmyslnou hrou.
Deníková literatura zaplňovala mezery v paměti a sloužila jako prostředek společného rozpomínání, kolektivní konstrukce obecnější pravdy z drobných pravd soukromých.
Koncem 90. let se tato polarizace vytrácí. Logicky získává na významu chybějící střed - "klasický" společenský či psychologický román, pokud možno zakotvený v přítomnosti nebo generačně nedaleké minulosti. Imaginace v mezích zákona, realita podřízená příběhu. Ajvazové budou v nejbližších letech spíše krásnými samorosty, bez nichž by ale literární mapa byla o mnoho chudší.
(AI)
