The Nihilist čili Zabíjení trendů v Čechách

/Od našeho spolupracovníka/
Český hudební novinář, nemající záda krytá časopiseckými tituly světového renomé, nikdy nebude mít možnost zavolat přímo etablovaným světoznámým kapelám typu U2 s žádostí o exluzívní materiál. Zůstává odkázán na rešerše a zprávy z druhé ruky. To vychází z logiky trhu. Ovšem má možnost vytáhnout z domácího prostředí kapelu a vydat srovnatelně kvalitní reportáž či propracovaný rozhovor, v nichž by se podchycení novinek prolnulo s budováním sebeúcty zdejší scény. Ovšem něco takového se stává velmi zřídka.

Electroclash pro odraz

Za velmi omezeného zájmu médií vyšel tento podzim u brněnského vydavatelství Manipulation ojedinělý debut - Analogue Voodoo, který přibližuje českou scénu světovým parametrům.
Jádro Moimir Papalescu and The Nihilists tvoří trojice výrazných a také výrazně odlišně profilovaných osobností. Moimir Papalescu si svou hudební minulost odbyl v projektech Vanessa a Gun Dreams, kytarista a zpěvák Hank Jesus Manchini působil v zašlých Ranách Těla (předskakovali mj. Iggy Popovi), jež svou inspiraci čerpaly z Nicka Cavea, a konečně zpěvačka La Petite Sonja, která sice nemá žádnou historii, o to víc je důrazná.
Právě její vokál dělá z The Nihilists úkaz. Klene se nad elektro plochami a utápí v analogových vlnách. Nikterak étericky, jak mají zdejší zpěvačky, vzpomínající na hodiny drilu v LŠU, ve zvyku. Sonja spojuje agresi s rozmazlenou aristokratičností a natolik má vlastní výraz, že se nedá obvinit z plagiátorství. Výsledný charakterický zvuk kapely ještě dotváří saxofonista Peter van Krbetz, který spolupracoval se Psími vojáky nebo Vltavou. Již samotný tento fakt ilustruje, že jde o nadžánrovou tvorbu.
Styl The Nihilists těží z popularity nedávné, avšak výrazné electroclashové vlny (jejími představiteli jsou mj. mnichovský DJ Hell, newyorští Fischerspooner nebo Ladytron), která recyklovala podstatné a temné z osmdesátých let s notným přídavkem recitativní dekadence a ironizujících sloganů.
Electroclash coby souhra různých médií vytáhl z osmdesátých let kromě adekvátní módy i chladný zvuk raných Depeche Mode a chmurnou zhnusenou náladu, která logicky přišla poté, co se euforická taneční klubová scéna, tolik důležitá pro devadesátá léta, ocitla ve slepé uličce - udýchaná a vyčerpaná. Ovšem electroclash není pro The Nihilists svazující definice, nýbrž pracovní postup, stylová platforma, která jim dovoluje přesahovat žánry, skloubit elektro, punk a černý humor s exaltovaným patosem.
K tomu připočteno, že The Nihilists jsou z rodu těch dostatečně chytrých, kteří vědí, že hudbu dávno nedělá hudba. Hudba rovná se také vizuální prezentace, kovová spona pásku, zvolené oblečení, koncertní nasazení, design webových stránek, pseudonymy a sarkasticko-ironický tón v rozhovorech. Pouze kapela, která si uvědomuje, že musí dohlížet na veškeré složky tohoto komplexu, má šanci obstát. Respektive normálně fungovat v populární kultuře.

Ignorujte proroky!

Podle uvedeného a především dle kvalit strhujících koncertů a samotného alba Analogue Voodoo, jež v nezaslepeném posluchači musí probudit podezření, že naslouchá tuzemskému albu roku, by mělo být nabíledni, že se strhne poprask. Nic takového. Zástupci Manipulation Records obeslali téměř 60 kopiemi alba různá média. Až na kratičké recenze bez výsledku. Pouze redaktor německého Sternu (kterému nikdo nic neposlal) byl titulním singlem Summer Deviation naprosto nadšený, sám The Nihilists vyhledal a požádal o rozhovor. Potvrzuje se tak stálá platnost modelu kapely Sunshine, jež musela třikrát objet Spojené Státy, dvakrát Evropu a získat nahrávací smlouvu v Los Angeles, než se o ní začalo v Čechách sporadicky psát.
Největší podíl viny nesou především tuzemská hudební periodika, která svoje těžiště stále stavějí na nepůvodních kompilátech pojednávajících o globálních hvězdách. Přitom v dnešní době se ukazuje bezpředmětnost takového počínání, internet se přímo hemží informacemi z první ruky. Tak nač je opisovat? Za tím se ukrývá i fakt, že zdejší hudební tisk disponuje pramalým vlivem a je si toho vědom. Proto se uchyluje k bezkrevnému referování o zahraničních interpretech nebo se soustřeďuje na tuzemské kapely, za kterými stojí velká vydavatelství. Obojí z čistě existenčně sebezáchovných pohnutek; riskuje tak méně, než kdyby se podílel na vývoji novot.

Trendy leží na ulici

Specialitou britského hudebního tisku je, že téměř každý týden přichází s novým jménem, které s velkou pompou označí za nejlepší kapelu Velké Británie (z poslední doby kupříkladu Razorlight). Byť se takové počínání může zdát jako samoúčelná mediální pseudoudálost (a často také je), mohlo by být české hudební publicistice inspirací, neboť slouží budování sebevědomí lokální scény.
Jaká je novinářská ambice? Skočit po novince, která raší přímo před očima s tím, že se můžu mýlit, nebo opisovat internetové svodky ověřených posvěcených jmen? Volba by měla být jednoduchá. Pakliže na tom hudební žurnalista není tak bledě, že kvalitu nepozná.

Související