Pohyb mezd stylem brzda-plyn
Zaměstnanci veřejného sektoru se mají nač těšit. Nejenže na ně pamatuje vládní návrh rozpočtu na rok 2005 s navýšením objemu mzdových prostředků o 10,5 procenta, ale podle slibu premiéra si ještě letos polepší proti původním předpokladům průměrně o 2500 korun. Vedle solidárních gratulací dotyčným, uznání vyjednávacích schopností odborářů a jásání nad štědrostí vlády stojí za to zamyslet se nad vládní mzdovou politikou v širším kontextu.
Je tradicí jdoucí až do roku 1996, že v oblasti mezd vlády koncepčností nevynikají. V uvedeném roce se vládní strany rozhodly zvýšit své volební šance jednorázovým navýšením průměrné mzdy ve veřejném sektoru o třetinu. Toto zvýšení bylo později reálně eliminováno úspornými balíčky z let 1997 a 1998.
Pro první socialistickou vládu bylo zlepšení mzdových podmínek bodem programu, který na rozdíl od jiných byl splnitelný. Mzdové kormidlo bylo tedy přetočeno o 180 stupňů - z meziročního poklesu do patnáctiprocentního růstu - ještě během roku 1998.
V roce 2000 se prudce šláplo na brzdu, snad aby bylo z čeho brát o dva roky později v době dalších voleb. Prostředky na dvojciferný růst mezd v roce 2002 se samozřejmě našly - připomeňme, že ve stejném roce stát inkasoval z privatizace Transgasu.
Nezdálo se, že by nastupující fiskální reforma byla slučitelná s mzdovou štědrostí, přesto ještě v roce 2003 stouply platy v průměru o desetinu, při nulové inflaci. Reforma se odrazila v restrikci jen v letošním druhém čtvrtletí. Zřejmě poprvé a naposledy.
Předmětem kritiky není samotné tempo růstu platů státních zaměstnanců od roku 1996 do současnosti. To nepřevýšilo dramaticky vývoj v podnikatelské sféře a vycházelo z nižší úrovně.
Problémem jsou prudké výkyvy dynamiky, které nejen nesou punc volebního cyklu a navíc jsou poznamenány nepředvídatelnými změnami v přiznávání a opětného odebírání -náctých platů.
Jízda stylem brzda-plyn nesvědčí ani dopravě, ani ekonomice. Rozhodnutí vlády o mzdách se dotýká téměř 23 procent všech zaměstnanců v tuzemské ekonomice. Změna o každé procento platů pro tuto skupinu osob znamená změnu ročních výdajů státního rozpočtu asi o 1,5 miliardy korun.
Výsledkem vládní politiky posledního desetiletí jsou výkyvy v celkových výdajích ze státní kasy na straně jedné a výkyvy příjmů obyvatelstva na straně druhé. Jen vánoční dáreček v podobě slíbeného zvýšení podílu čtrnáctého platu přinese do ekonomiky v posledním čtvrtletí roku růst koupěschopné poptávky odpovídající asi třem desetinám procenta hrubého domácího produktu. O stejný díl se potenciální poptávka sníží na sklonku příštího roku, pokud nepřijde nový dáreček.
Výkyvy ve mzdách veřejného sektoru ostře kontrastují s plynulým vývojem v podnikatelské sféře. Svázání růstu mezd s růstem produktivity se stalo nedílnou součástí firemní kultury. Manažeři podniků by těžko vysvětlovali jejich akcionářům, kdyby stoupaly náklady na mzdy rychleji než objem produkce či přidaná hodnota. Soukromé podniky tak získaly aspoň částečnou imunitu vůči mzdové nákaze ze státního sektoru, což snižuje riziko v celé ekonomice.
Co chybí veřejnému sektoru, aby vývoj jeho mezd byl plynulejší? Na kontrolní mechanismy obdobné podnikové úrovni nelze spoléhat. Jednak je obtížné měřit ekonomickými kritérii produktivitu státních úředníků, jednak na efektivitu veřejných výdajů nedohlíží na rozdíl od podnikového hospodaření orgán, jehož prioritou by byla dlouhodobá prosperita kontrolované jednotky.
Za úvahu ale stojí zavedení několikaletých výdajových stropů pro mzdové prostředky ve veřejném sektoru, jaké již fungují pro veřejné výdaje jako celek.
Autor je hlavním ekonomem HVB Bank
