Eska: výrobce kol byl k mání za babku

Svého času nabízela německá firma Schmidt Fahrrad za chebskou Esku sto miliónů korun. O několik let později byla tato značka prodána za pouhé statisíce.
Pro děti bylo kolo z Velamosu, pro sportovně založené favorit a ti ostatní většinou toužili sehnat esku. Nepočítáme-li omezený počet kol dovezených ze spřátelených zemí komunistického bloku, nebyl před rokem 1990 jiný výběr. Bicykly z Chebu, zejména ty skládací, šly na dračku a státem ovládaný, ale i vysávaný, národní podnik Eska nebyl schopen pokrýt domácí potřebu.
Dnes, kdy se o tuzemské cyklisty perou prakticky všechny světo-známé firmy, Velamos a Favorit sice ještě přežívají pod střídajícími se vlastníky, ale nové kolo z Esky už nikdo nekoupí - nemá ho kdo vyrobit. Stoletá tradice této značky je v Chebu minulostí a budovy zkrachovalého závodu slouží Vietnamcům jako skladiště laciného zboží do tržnic.

Produktivitu práce měly pod dohledem kamery

Na začátku devadesátých let stála Eska na rozcestí. Podnik musel nutně projít transformací, ale potenciál pro pozdější rozvoj tam bezesporu byl. Eska měla vybudovanou rozsáhlou distribuční síť, nechyběly vymoženosti jako kamerový systém, který monitoroval produktivitu práce. Ročně závod opustilo více než sto tisíc kol. Na druhé straně byly nutné investice do inovace výroby, zrušení nepotřebných provozů nebo vhodná obchodní politika.
Ředitelem se stal Josef Jung, který v Esce pracoval již dlouho předtím jako technik, později technický ředitel. Jeho odborná kvalifikace však byla na manažerském postu, který zastával až do roku 1996, spíše na škodu. Během jeho vedení se v podniku vinou špatných rozhodnutí a nevhodné obchodní politiky situace rychle zhoršovala.
Jako nepotřebná byla zrušena distribuční síť. Systematicky byla zanedbávána oblast marketinku a propagace. Esce chyběla také kvalitní obchodní strategie. V rámci rodícího se trhu se i tyto chyby staly Esce osudné. Když chtěla do Esky majetkově vstoupit německá Schmidt Fahrrad, která nabídla sto miliónů korun, byli její představitelé nevybíravým způsobem vykázáni do patřičných mezí. Firma nakonec investovala kdesi v Polsku. Stejně tak tomu bylo i v případě ostatních zahraničních investorů. Přitom Eska měla z hlediska západních investorů výhodnou polohu v blízkosti německých hranic.
Podle některých zaměstnanců by bylo v danou chvíli lepší uzavřít některé provozy alespoň na určitou dobu. Podnik se nesmyslně soustředil na výrobu součástek, které mohl ve stejné, ne-li vyšší kvalitě dovézt. Byl by tak prostor pro rozvoj a udržení perspektivnějších provozů. Josef Jung z firmy odešel doslova za pět minut dvanáct.
Nový vlastník Radek Záhejský se sice snažil výrobu v Esce udržet, vzhledem k neutěšené situaci by to však byl takřka zázrak. "Podnik by se zvednul, kdyby zaměstnanci pracovali tak dva roky zadarmo a přesto se vyrábělo jako dřív," říká Záhejský. Na situaci v Esce dnes pohlíží s odstupem. "Zažil jsem tam řadu nepříjemných překvapení, které jsem si předtím ani neuměl představit. S podnikem už nešlo nic moc dělat," dodává.
Nakonec skončila Eska Cheb i její nástupnická firma Vykoma v konkursu. Známka Eska byla prodána za statisíce, přičemž její majitel si nepřeje být jakýmkoli způsobem medializován.
Kola značky Eska začala vyrábět v Chebu v roce 1911 vytvořená společnost Triump, založená podnikateli Swetlikem a Kastrupem. Z Triumphu se záhy stala firma Eska, která v roce 1938 už vyráběla přes padesát dva tisíc bicyklů. Produkci značně omezila povinná zbrojní výroba v době druhé světové války, poválečná konfiskace a vysídlení Němců, kteří tvořili naprostou většinu ze 132 tehdejších zaměstnanců. Národní správci však dokázali výrobu obnovit a už v roce 1946 dosáhnout předválečné produkce.

Dominantní výrobce nestačil zásobovat trh

Komunistický režim sice vytvořil z národního podniku Eska dominantního výrobce v zemi, pod který až do roku 1990 spadal i rokycanský závod Favorit, nikdy však neuspokojil zájem domácího trhu. Nejen množstvím, ale často ani kvalitou.
Honba za devizovými prostředky nutila Esku dávat většinu produkce na export. Na konci šedesátých let zaměstnával podnik na patnáct set lidí. Vyráběl přes dvě stě třicet tisíc kol ročně a z toho větší část vyvážel do padesáti pěti zemí světa - Evropy, Ameriky, ale i mnoha rozvojových zemí. Zápisy z ředitelských porad, uložené ve Státním oblastním archivu v Plzni, dokládají, že šlo často o export jen části kol a jejich dílů, které si zahraniční odběratel sám montoval a pak vybavil kvalitními doplňky.
Samo vedení upozorňovalo tehdy na vysoké náklady garančních oprav, zastaralé strojní vybavení a nedostatek vlastních doplňků, jako bylo moderní osvětlení, počítadla kilometrů, kvalitní smaltová úprava. "Eska byla doma určitě konkurenceschopná, zájem byl i v zahraničí," tvrdí předrevoluční technický náměstek ředitele František Pech. Připouští ale, že největším problémem byly chybějící investice. Stát do obnovy Esky dával z utržených deviz jen minimum. "Museli jsme tehdy škemrat doslova o každou korunu," vzpomíná Pech.
Socialistický plán plnila Eska se střídavými úspěchy, v roce 1986 utržila přes tři sta miliónů korun, ale hospodařila s devítimiliónovou ztrátou. O tři roky později se už chlubila čtyřiceti milióny zisku.
"Ta kola vůbec nebyla kompatibilní se světem. Po otevření trhu proto nemohla zahraničním výrobkům konkurovat," říká představitel Asociace výrobců a dovozců kol a velomateriálů Josef Přib.