"Trampem jsem se stal kvůli vnitřnímu neklidu, který ve mně vřel a nedovolil mi zůstat na místě. Tuláctví bylo logickým výsledkem mého hledání, co se životem", napsal v novele Cesta Jack London. Nemohl tušit, co jeho kniha koncem dvacátých let minulého století vyvolá v dorůstající pražské mládeži, vykolejené průmyslovým rozrůstáním města, úzkoprsým pachtěním rodičů za prosperitou i polovojensky vedeným skautingem.
V nepokojných duších zapůsobily novely ze života tuláků i první americké filmy o indiánech, zlatokopech, ale i o eskymácích jako rozbuška. Stovky kluků ve strakatých košilích, promáčknutých kloboucích a širokých opascích s čalounickými cvočky zvanými "nedejme se" vyrážely každou sobotu na těkavé toulky do údolí Vltavy, Sázavy a Berounky a po indiánském způsobu se shromažďovaly u ohňů.
Trampská dynastie
Mezi nimi byl i sedmnáctiletý Viktor Řeřábek z Vojtěšské čtvrti, který již v roce 1919 založil se čtyřmi kamarády osadu Albatros na břehu Záhořanského potoka, blízko soutoku Sázavy a Vltavy.
Původně to byl srub, v němž spali všichni. Pak si Řeřábek přivedl holku, která brzy propadla trampování stejně jako on. Když se s ní oženil, postavili si vlastní chatu a narodila se jim dcera Jarmila. Ta dnes, ve svých pětasedmdesáti letech, žije s manželem Jindřichem Hrabánkem na osadě Albatros od května do pozdního podzimu.
Na rozdíl od některých pravověrných vykladačů trampingu si Jarmila Hrabánková nikdy nemyslela, že se nad ním začalo stmívat v době, kdy se trampské rodiny staly osadníky. "Romantika se prostě přestěhovala do osad. Co měli táta s mámou dělat, když chtěli dál žít v kamarádském společenství, které jim dávalo radost ze života?" ptá se. "Tak jen přistavěli po mém narození k chatičce výklenek a jak jsem rostla, prodlužovali postel."
Aby se osadníci nerozložili nicneděláním, vrhli se na sport. Právě na Albatrosu proběhla v roce 1927 první trampská olympiáda v malém fotbale, volejbale, boxu a lukostřelbě. V osadách se holdovalo ping-pongu, kuželkám i kartám - cviku nebo mariáši. Na osadě Lup - Ho dokonce zavedli i kursy cizí řeči.
V osadách vznikalo nejvíc trampských písní, odrážejících sentiment lidí, trávících své mládí u táborových ohňů a posvátných totemů. Jarmila Hrabánková prozpívala stovky hodin s členem osady Albatros a známým písničkářem Jardou Novákem, který si se svými Camp Boys podmanil Prahu při vystoupeních v Mozarteu i Plodinové burze. Podle paní Hrabánkové ale byl dost náladový: půl roku z něj nikdo nedostal jedinou sloku, a pak v jednom dni stvořil tři písně najednou.
Po válce začaly obkličovat trampské osady chatařské kolonie, kvůli nimž se postupně stal okres Praha-západ nejzatíženějším rekreačním územím na světě, uváděným jako odstrašující příklad v ekologických učebnicích.
"Chataři nás začali napodobovat. Zvolili si šerifa, dali si název osada Vatra, ale my jsme jim říkali osada Rafanda, protože se pořád hádali," vzpomíná Jarmila Hrabánková.
Podle Otakara Vorla z Regionálního muzea v Jílovém u Prahy, který se zabýval historií trampingu v této oblasti, se ale nakonec trampové rádi přizpůsobili pohodlnému životu v chatových koloniích. "V osadách začaly vyřvávat televize, později burácet elektrické pily. Dnes si někteří osadníci předělali sruby na stálé bydlení a byt v Praze pronajímají. A jejich děti sem už většinou nejezdí."
To ale neplatí u Zuzany Vobořilové, vnučky Jarmily Hrabánkové. Na osadě, kam byla elektřina zavedena až po roce 1989, prožila s babičkou i svými rodiči celé dětství. Dnes Zuzana tráví většinu volných chvil v původním srubu, který postavil pradědeček. Letité dřevo rozežírají mravenci. "Citlivě srub opravím a až se rozmnožím, budu sem jezdit s dětmi. Naše trampská dynastie bude pokračovat," říká sedmadvacetiletá keramička.
Zlatá trampská "sixties"
Šerif nejstarší české osady Ztracená naděje a kytarista skupiny KTO František Hacker nikdy nezapomene na setkání se starým náčelníkem v indiánské rezervaci. "Jeden z návštěvníků si ho dobíral: Ale vy už nežijete jako vaši předkové. Ani vy už nežijete jako vaši dědové, odpověděl náčelník úplně v pohodě. Tehdy jsem si řekl: proč by se právě trampové měli lišit a bránit se pronikání některých civilizačních vymožeností do osad?"
Sedmašedesátiletému šerifovi Hackerovi ani příliš nevadí, že se z nejslavnější osady stal jakýsi Disneyland, jímž vede cyklotrasa a projíždějící se ptají, kde lze koupit občerstvení a pohledy. "Spíš se bojím, že si cyklisté na našich strmých stráních polámou krky."
František Hacker, který si koupil srub na Ztracence až v roce 1980, nikdy nespojoval tramping s nějako ideou. "Trampování je hra, nic jiného. Chlapi si rádi hrají - na kovboje nebo na zlatokopy, táhnoucí na Klondike. Když pak zpaďourovatí věkem, už tolik nelítají po lesích, ale hrajou si na osadách. Je to společenský způsob, jak se bavit, neurážet se, překonávat rozdílné politické názory."
Pro generaci Hackerova otce byly vrcholem trampingu třicátá léta. Jejich synové pak zažili nejmohutnější trampské nadechnutí koncem let šedesátých. Lpěním na volnosti a přátelství trampové skvěle zapadli do atmosféry, kterou do světa šířili hippies nebo revoltující pařížští studenti. S hippies měl tramping společnou nejen touhu po volnosti, ale i zvyk navlékat se do kuriózních oděvů, útržků uniforem. "Koneckonců hippies se později stali turistickou atrakcí, a my se jí pomalu stáváme také," směje se Hacker.
Zprávy o potlaších v šedesátých letech pronikly do společenských týdeníků. Trampská muzika ovlivnila country hudbu a ta zase pop. "Třeba Matuškovy písně Jó, třešně zrály nebo Růže z Texasu měly ten správný nádech trampského snění. Bez předsudků jsme je zpívali u táborových ohňů."
Hacker vzpomíná, jak vyrazil na vandr s nadšenou trampkou Evou Olmerovou. Na peróně branického nádraží si hraním a zpíváním krátili čekání na Sázavský Pacifik. Za chvíli je poslouchalo snad pět set trampů i chatařů. Přijeli policisté a "shromáždění" rozehnali. Doba zlatých trampských sixties končila.
Homo toulalis
"Vzbudilo nás ostré světlo reflektorů a nervózní výkřiky: Odhoďte zbraně a dejte ruce za hlavu! Neochotně jsme se vysoukali ze spacáků. Hnali nás strání k zelenému antonu. Ruce jsme měli svázané za zády, klouzaly nám nohy na sněhu a padali jsme rovnou na hubu."
Tak líčí své zážitky z policejního a milicionářského zásahu v lese dvaašedesátiletý tramp, novinář a vydavatel Fedor Skotal. Do lesů jezdí od třinácti let. Na rozdíl od Františka Hackera si myslí, že trampské hnutí mělo od počátku ideový obsah. "Vždycky v tom byla provokace. Za první republiky šlo o protipól měšťáctví, za komunistů o hru na svobodu v nesvobodě. V padesátých letech jsme jako výraz vzpoury oblékali součásti uniforem Spojenců, někdy dokonce i wehrmachtu. Za normalizace zase trampové, kteří se nikdy moc nesnesli se skauty, nosili jejich šátky a lilie, když byla zakázána organizace Junák."
Provokace zabírala. Zuřiví esenbáci honili trampy po lesích. Zejména nová režimní elita v sedmdesátých letech nesnášela pomyšlení, že tramping je hnutím bez pevné struktury, do níž nemůže dosadit šerify - normalizátory.
V estébáckých archívech se zachovaly varující analýzy: trampové jsou schopni shromáždit se na určitém místě v průběhu několika hodin. "To byla pravda, ale kromě estébáků to nikoho nenapadlo," říká Fedor Skotal. "Navíc jako každé svobodomyslné hnutí byl i tramping prolezlý agenty StB. Nikdy nezapomenu, jak jsme ještě za komunistů při potlachu na Brdech uspořádali veřejný soud s kamarádem Paprštajnem, když jsme zjistili, že je práskač."
Fedor Skotal je klasickou ukázkou toho, co Miki Ryvola nazývá Homo toulalis. Nikdy nezakotvil na žádné z osad. Mnohé z nich považuje za ghetta, kde trampové žijí uzavření vůči okolnímu světu, s nímž se nikdy nenaučili komunikovat. Jednou přijel do jednoho z takových kempů z hecu v červeném svetru. Hodili ho i s garderobou do potoka.
V posledních letech jezdí na vandry víc než kdy předtím. "Poprvé ve svém trampském životě cítím v českých lesích opravdovou svobodu a užívám si ji. Vím, že mne v noci nevyženou ze spacáku vrávoravé postavy milicionářů."
Hodně se toulá s Janem Vyčítalem a občas potkávají Marka Čermáka se staříky, kteří coby Old Boys Expedition putují s usárnou a poblíž nich vždy jede doprovodné vozidlo. "Mladé toulavé kluky vídáváme čím dál méně. Kdyžtak, jak si v amerických uniformách hrají na military boys. Možná jsme opravdu poslední mohykáni."
Pokračovatelé?
"Hlavně tam toho mého kluka neučte krást slepice," zapřísahala kdysi jedna matka vedoucího dětského trampského oddílu Thompsonovi vlci Karla Ledvinu. Synovi dovolila vstoupit k vlkům až po půlročním přemlouvání. Ledvinova smečka totiž byla v Kostelci nad Orlicí dlouho trnem v oku nejen rodičům, ale i porevolučnímu vedení města.
"Když jsme si stavěli klubovnu, nabídl nám městský úřad příspěvek, jaký dostávají skauti nebo turistické oddíly," vypráví Karel Ledvina. "A hned, abych vyplnil papír o tom, co děláme. Tak to si peníze nechte, řekl jsem jim. My chceme být skuteční trampové - volní, ničím nespoutaní."
Když jsou děti od Thompsonových vlků na vandru, nemají večerky, budíčky ani rozcvičky. "Každý den na trampu, kdy spíte pod skalními převisy, je pro kluky v tomhle věku od deseti do šestnácti rozcvičkou," tvrdí Ledvina. " A vůbec - nechápu, proč by se děti o prázdninách měly stavět do řady."
Mladí vlci o všem rozhodují sami. Volí si ze svých řad náčelníka i jeho zástupce. Všichni členové oddílu hlasují o přijetí nebo nepřijetí dalších zájemců, kam pojedou na vandr, jakého potlachu se zúčastní. "V tom všem mám jen hlas poradní. Mohu na kluky dohlížet, vysvětlovat jim důsledky jejich rozhodnutí, ale jen jako starší kamarád, kterému spontánně důvěřují," říká Ledvina.
Stejně jako mnozí průkopníci trampingu před válkou, také Karel Ledvina se s několika kluky odtrhl již v roce 1990 od skautů, kde dělal vedoucího. Vadila mu přemrštěná disciplína. To vyvolalo nedůvěru mezi rodiči, kteří nechtěli děti do "bezprizorního" oddílu pouštět. V posledních letech ale k Thompsonovým vlkům posílají rodiče i ratolesti, s nimiž si nevědí rady. Drzé divochy, kteří se chytli "podivné" městské party. Blahodárný vliv prostředí, kde mohou vybít svou energii a přitom dodržovat nepsané zákony a zvyky pak někdy šokoval i místní sociálku.
Starší a zkušenější členové Thompsonových vlků vychovávají a učí mladé, jako ve správné smečce. Nesmějí lhát, mluvit sprostě nebo třeba pomlouvat kamaráda v nepřítomnosti. "Jsou divocí, ze všeho nejradši se perou. Ale volný pobyt v přírodě je také přivádí k sebekázni, soběstačnosti i obětavosti. To byla vždycky podstata trampingu. Máme svůj vzor v ušlechtilosti indiánského plemene," říká Karel Ledvina.
Samotnou budoucnost trampingu ale vidí dost ponuře. "Když přijedeme někam na potlach, jsou někdy auta zaparkovaná dvacet metrů od slavnostního ohně. A podroušení trampové. Dnes se tam chlastá mnohem víc než před rokem 1989, kdy jsem jezdil na vandry v klasickém toulavém stylu. Na tohle tramping zajde."
Programátor na potlachu
Jeden z "žíznivých" trampů ale nedávno dorazil na Ledvinův ranč, aby klukům pomohl se stavbou klubovny. Sedmadvacetiletý Petr Hladiš měl za sebou lítý souboj v konzumaci piva a panáků, když v pět hodin ráno dorazil z Brna taxíkem za 1700 korun. V hospodě prošvihl všechny vlaky, ale chtěl dostát slovu.
"Trampové byli vždycky pivní společnost," říká Petr. "Vždyť už Bob Hurikán v Dějinách trampingu píše o Brdské pivní brigádě nebo o potlachu v Údolí hvězd, kde z nedostatku "volených jedů" pili petrolej z lampy. Ale alkohol v přírodě u ohně a kytary vám málokdy přeroste přes hlavu. Není v tom sprostota ani surový humor."
Příklad samotného Hladiše jako by vyvracel leckteré úvahy o neúprosném konci trampingu. Počítačový expert, který se nikdy předtím o nic takového nezajímal, se dostal díky kamarádovi na potlach. Co prožil, ho uchvátilo natolik, že postavil nedaleko Moravského Krumlova srub a se čtyřmi kamarády založil osadu Pod psí skálou. Po slavnostním ohni k otevření osady dostává po internetu "zvadla" na potlachy z celé Moravy i Čech.
"Vůbec si nemyslím, že současné trampské dění je chudší, než jaké bývalo dříve," říká Hladiš. "Pro mě jsou nejdůležitější v životě kamarádi a ten pocit volnosti a rozmanitosti na cestách. A není podstatné, zda to prožíváte v brdských lesích nebo v americkém Velkém kaňonu, o němž jsme dříve mohli jen snít."
Třeba někde tady leží klíč k budoucnosti trampingu. Možná jsou postavy s usárnou a liščím ohonem na Brdech a novodobí dobrodruzi s krosnou, pročesávající dříve zapovězené exotické končiny, stále tíž londonovští tuláci, kteří řečeno se spisovatelem "musí pryč, daleko, hledat pořád něco nového, až najdou - smrt."
Karel Ledvina a jeho vlci: Máme svůj vzor v ušlechtilosti indiánů.
snímky: HN - Jan Šilpoch
