Křídla andělů, osud filmařských hvězd a slzy koncesionářů
Snad žádné téma nenese větší citový náboj než opuštěné děti. Snad žádný domácí dokumentarista není v emocích nestřídmější než Olga Sommerová. Vzájemná kombinace může v podezíravém divákovi vzbudit obavy z nemístného patosu. Zbytečně.
O novém filmu jedné z nejviditelnějších současných dokumentaristek, který dnes večer vysílá Česká televize, však bohužel platí něco jiného - dílo neurazí, ale nic nového nedá.
Třicetiminutový snímek Křídla andělů začíná lákavě: nad záběry z kojeneckého ústavu a křídel sochy zní hymnus Anděle Boží strážce můj. Dnes téměř zapomenutá modlitbička navozuje monumentální "téma". Jenže ani velké jméno, ani velký námět ještě samy o sobě neudělají velký film. Dokument je malý, slabý, plytký.
Sommerové film je na první pohled sympaticky "minimální." Kromě hlavních postav, ředitele kojeneckého ústavu v Aši Miroslava Rákose a dvojice chystající se k adopci, nemluví v dokumentu téměř nikdo jiný. Jenže ani vyprávění pana ředitele, ani příběh rozhodování manželského páru samy o sobě nejsou silnou, nosnou "story". Snímek tak není zprávou o hledání pravého domova pro děti, ale miniportrétem jednoho osobitého kojeneckého ústavu, střídaného s miniaturou svébytného manželství Mileny a Michala Tomešových.
Ředitel ústavu, který doslova říká "My jsme pro dítě to nejhorší" je nepochybně v české pediatrii nečekaným zjevem. Ale když jej sledujeme, jak prochází jednotlivými odděleními a postupně bere do náruče jedno dítě za druhým, dozvíme se jen, že bezprizorným dětem by bylo lépe v laskavé rodině než v kojeneckém ústavu v Aši.
Některé náznaky z rodiny ("Romské dítě? Raději ne...") či z dětského domova ("Verunce se v ohrádce moc líbí") jsou výtečné, mluví "dál" a "za" pouhý záznam sebeprezentace aktérů.
Ve většině scén však film zůstává, s odpuštěním, kýčem - obrázek otce hrajícího si s adoptivním synem, míčem a dvěma psy pod ovocným stromem či rodiny na návštěvě Ratibořického údolí je přeplněný.
Přitom postupně se vynořující osnova je slibná. Sommerová vedle ředitele snažícího se zbavit se miminka staví rodinu usilující o jeho získání. Jenže oba příběhy se téměř nepotkávají - kromě samotného závěru, kdy režisérka rodině promítá své záběry dětí z ústavu a manželé zjišťují, že "vybrat to pravé dítě" asi opravdu nedokáží.
Bolavé a krutě vážné téma spolu s režisérčiným věhlasem vzbuzuje velká očekávání. Film je však jen jakousi první sondáží terénu, elementárně poučenému divákovi nejspíše nepřinese víc než záznam jedné cesty váhání a pochyb.
Je to více než nic, ale je to málo.
Nechtěné děti odložené do ústavů. Zoufalé páry marně usilující o adopci. Zvůle úřadů, které odebírají a přidělují děti. Nízká prestiž, plat i vzdělání sociálních pracovníků. Tmavé dítě ve světlé rodině... Zestátněným systémem péče o příliš mladé, staré či slabé je třeba zatřást a Sommerové film k tomu nemá energii.
Režisérčin spisek O čem ženy nesní 3 se prodává více než dobře. Zdá se, že Olga Sommerová je dnes mnohem více Halinou Pawlowskou pro "jiné" publikum - a snad to obě dámy vezmou jako poklonu.
Děti v kojeneckých ústavech by však ocenili spíše svoji Joanne Kathleen Rowlingovou - tak jako ty z klecových postýlek.
Křídla andělů. Námět scénář, režie: Olga Sommerová. ČT2, dnes v 21:00
