Dubská pahorkatina či Dubské Švýcarsko – podle městečka Dubá, ležícího téměř ve středu. Chráněná krajinná oblast Kokořínsko je to pro ochránce přírody. Nevysokou pahorkatinu brázdí desítky údolí, kterým se tady říká doly. Strmé zářezy v krajině ohraničují světle šedivé pískovcové skály.

 

V závěru se údolí zužuje, skály sbíhají a nakonec vystoupáte úzkou stezičkou vzhůru, možná objevíte i schůdky, které si předkové vytesali ve skále. Srnec v úzkém dolu před poutníkem rozčileně prchá s poštěkáváním, neboť nemá kam utéct. Z rozpálených kamenů v létě sálá žár, vzduch se tetelí a z kmenů borovic (je jich tady tolik!) voní silice. Po deštích z dolů stoupají cáry mlh.Během několika hodin projdete podhorskou krajinou se skalami romantických tvarů i názvů. Připočítejme malebné hrady a zříceniny či pískovcové sochy u cest.

 

Sochy ve skále

Před půldruhým stoletím údolí z Liběchova do Dubé vypadalo zcela jinak. Chyběl vzrostlý les a na svazích se tyčila skaliska s jeskyní s legendárními postavami českých dějin. Na dalším vrchu se vypínaly šestimetrové obří hlavy. Jsou zde dodnes    ukryté v lese. Může za to sochař Václav Levý. Tento samouk byl od mládí posedlý plastickou a skulpturální tvorbou a ve skalách vytvořil geniální, žel díky podnebí poněkud pomíjivé dílo. V letech 1841 – 1845 vytesal Harfenici, Obří hlavy, jeskyně s ještěry, spoustu historických i pohádkových postav. Nejmonumentálnější jsou Čertovy hlavy u Želíz. Sochař později odjel studovat do světa a vrátil se jako uznávaný umělec, kterého přijal k audienci i papež Pius IX. Ale získané zkušenosti ubily přirozený talent. Přesto patří k legendám českého sochařství. Jeho dílem je i portál karlínského kostela,sv. Cyrila a Metoděje. K jeho žákům patřil Myslbek. Zemřel padesátiletý v roce 1870. Od liběchovského zámku s expozicí Náprstkova muzea vás dovede ke skalám turistický okruh.

 

Severní část: Husa a Čáp

Pokračujeme-li do Dubé, máme po levé ruce divočejší a romantičtější severní část území. Ohraničuje je nápadný, osamělý a strmý trachytový kužel Ronova (533 m) u Kravař, předzvěst kopců Českého Středohoří. Z Blíževedel lze dojet až do vesničky Hvězda s rázovitými domky, ale dejme přednost pěší cestě. Odsud vás čeká nejméně desítka kilometrů bez silnic, borovicovými lesy a romantickými skalami. Za přírodní útvary mohou železité příměsi v pískovci. Tvrdší části horniny odolávaly lépe „modelujícím“ vlivům deště, větru či poletujícího písku. Vrcholek Husa leží téměř uprostřed cesty. Ve vrcholovém skalisku je skalní mísa s pozvednutým kamenným okrajem, vytvarovaným železitými inkrustacemi. S dostatečně velkou invencí lze spatřit tělo ptáka s pozdviženými křídly.

Mineme nápadnou skalní stěnu Tisícového kamene, která poskytovala už v době bronzové úkryt předkům i později lidem prchajícím před náboženskou nesvobodou, dnes také pravověrným trampům. Na Čapské palici je poslední zastavení, pak pohoří klesá do Pavliček. Na okraji skalní plošiny nad prudkým srázem stojí kamenný několikametrový kyj. Podle pověstí odolal pokusům  odstranění střelným prachem.

 

Kokořín dnes

Jeden z nejznámějších českých hradů, Kokořín, byl poprvé doložen k roku 1320. Z úzké silničky klikatící se mezi skalami do Kokořína jsou na hrad pěkné pohledy. Návštěvníkům nabídne dva okruhy k prohlídce. Bez průvodce na vysokou věž, s průvodcem i interiér. Hrad lze obejít po ochozu. Interiéry nabízejí romantizující ukázku bydlení. Parkovat lze pod hradem    50 Kč za den.

 

Na Housku

Hrad Housku najdeme na východním konci Kokořínského údolí, nad vesničkou Ráj. Podle České kroniky Václava Hájka z Libočan byl založen roku 878 Slaviborem, knížetem pšovským, mužem význačným, a to pro syna krásného vzrůstu a mužné postavy, kterého otec velmi miloval, jménem Houska. Nebyl to rod ledajaký, dceru Slavibor ovšem pojmenoval už řádně česky – Ludmila. Dotáhla to až na svatořečení… Místo nebylo vybráno nejlépe. Kus od hradu nalezena jest díra, kterou množství rozličných duchuov obývalo a lidi natolik lekali, že hrad byl opuštěn. Hájek z Libočan má ovšem příliš beletristických ambicí. Přesto by bylo škoda bráti ta slova nevážně… V roce 1615 se konečně stovkami fůr podařilo díru zasypat a nad místem postavili kostelík. Název Díra či Brána do pekel, resp. do jiných světů však Housce zůstal.

Invence prázdní historikové tvrdí, že hrad na skále ve 13. století založil Přemysl Otakar II. jako důležitý opěrný bod. Houska se tak před mladším Bezdězem stala nakrátko cen-trem kraje. V roce 1622 až do násilné smrti zámek i panství získal vévoda Albrecht z Valdštejna. Po třicetileté válce se právě hradby staly Housce osudné. Z obav, aby příliš pevný hrad neposkytl útočiště nepřátelům, měl být zbourán. Nakonec byly strženy pouze hradby a vysoká gotická věž.

Hrad byl později přestaven na zámek, a v roce 1930 rekonstruován, za války patřil komandatuře SS. Dnes soukromý hrad náleží mezi nejlépe zachované a je přístupný.

 

Cesta romantiků

Dávná vesnička Nedvězí se krčí pod stejnojmenným vrcholem s dalekým rozhledem. Dostaneme se sem třeba ze Zakšína, kolem skal a dávného Pustého zámku.  Spousta roubených chalup je chráněná památkáři. Kdysi tu nebyl snadný život, studánka sloužila nejen Nedvězí ale i nedalekému Dražejovu. Domorodce muselo uživit pole či chmelnice. Z vrcholku stejnojmenné hory za náležitého počasí prý spatříte žižkovskou věž v Praze, České středohoří, Kozákov i Orlické hory. Možná i o kus dál. Také Olešno nedaleko Ráje tvoří malebný shluk typických chalup. Na kruhové návsi stojí dvě lípy, kaštan, dřevěná zvonička, nejjednodušší typ zvaný zouvák a křížek. Obě vesnice dělí na deset kilometrů a spojuje romantická turistická značená stezky vedoucí Skalním městem. Hned za Nedvězím pod silnicí spatříme ve skále tři malá okénka, předzvěst toho, co čeká poutníky na další cestě. Další okno ve skále vedle silnice už sice vytvořil člověk, neboť v pískovci se dalo i bydlet, a dodnes jsou zde sklípky, v létě je uvnitř chlad, v zimě tepleji. Před Střezivojicemi odbočíme do Skalního města. Deset patnáct metrů vysoké věže mají romantické názvy Marunka, Prosincová, Křeček, Kardinálka. Pro cyklisty cesta ovšem není, úzká stezka vede přes kořeny. Před cílem mineme údolí Bílých skal, kde stávala trampská osada.

 

Lobeč

Nevelká vesnička ve stráni pod Vrátenskou horou má v dějinách archeologie pevné místo. Poprvé se tady podařilo doložit osídlení krajiny našimi předky. Mezi těmi, kdo se o to zasloužil, je i Eduard Štorch, archeolog a spisovatel, jak zní epitaf na náhrobku na lobečském hřbitově. Bydlel v dřevěné vile pod kopcem, kam umístil děj Minehavy, jedné z historických knih pro děti.

 

Pověsti a loupežníci

Romantický a tajemný kraj má samozřejmě i množství pověstí a povídaček. Po třicetileté válce sídlili na Housce i z pohádek známí loupeživí rytíři Petrovští. Přepadli mlýn v jelenici, ale mlynář se ubránil. V přestrojení se vrátil rytíř Petrovský a žádal o ruku jediné dcery Ludmily. Když šli spolu lesem, přiběhli kumpáni a Ludmilu zajali. Otci mlynáři měla být vrácena zneuctěna a bez ruky. Ale stařenka, která u loupežníků posluhovala, jí ukázala cestu zpátky. Mlynář nalezl hrad pomocí cestičky z hrášku, který chytrá dcera sypala, a vše odplatil. V hlavní místnosti hradu Houska je třeba si dát pozor na Ofronta. Bývalý velitel hordy loupeživých Švédů, kteří se zde usídlili po smrti Albrechta z Valdštejna, prý aby získal nesmrtelnost, obcoval s černou slepicí a zabýval se magií. Na jeho hlavu sužovaní Mělničtí vypsali odměnu. Dva myslivci si nechali odlít zázračné kule, které Ofronta zasáhly.

 

Svatý na mostě

V Liběchovském dole, kterým prochází silnice Mělník – Česká Lípa, stojí na mostě u Medonos sv. Jan Nepomucký. Podle tradice projíždějící řidič u sochy zatroubí. Dnes je socha opravená, ale tradice zaniká.

RICHARD GRÉGR

Související