V době čekání na programové prohlášení nové vlády se s naprostou samozřejmostí hovoří o tom, že bude nutné mít odvahu přijmout a realizovat nepopulární opatření. Potřeba provést reformu veřejných rozpočtů se dává do souvislosti s otázkou, kdo se obětuje a potrápí národ, aby pak nadlouho ztratil jeho sympatie.
Prostě reformu je nutné provést a reforma musí bolet. Dokonce i občané se s tímto smiřují jako s něčím, co je nezpochybnitelné. Je tomu opravdu tak? Nedělá si někdo předem alibi, protože neví, jak skutečnou a úspěšnou reformu odstartovat a završit?
Podívejme se třeba na penzijní systém. Ten je považován za jednu z největších hrozeb stability veřejných rozpočtů.
Musí se tento problém řešit jen parametrickými úpravami, například prodlužováním doby odchodu do důchodu? Nebo lze prostřednictvím zvýšení efektivnosti vzdělávání a zdravotní péče prodloužit produktivní období života stále větší části populace? To by pak umožnilo prohloubit solidaritu mezi těmi, kteří již nemohou pracovat, či kterým by to přinášelo útrapy, a těmi, kteří se mohou a chtějí seberealizovat v oblasti profesního uplatnění i v pokročilém věku.
Je možné namítnout, že lepší vzdělání a lépe cílená zdravotní péče nemohou přinést dostatečný efekt. Opravdu?
Uvědomujeme si třeba skutečnost, že současný systém financování vzdělání prakticky vůbec nevede k zainteresovanosti poskytovatelů vzdělávacích služeb, tedy škol, na uplatnění jejich produkce? Není potom divu, že absolventi značné části středních a dokonce i vysokých škol dnes rozmnožují řady nezaměstnaných.
O tom, že by jejich vzdělání mohlo být základem celoživotního doplňování poznatků a prodloužit dobu produktivního uplatnění člověka, se dá pochybovat. A v podstatě ani neexistuje vhodně navazující systém celoživotního vzdělávání, který by si takový cíl kladl.
Podobná situace je i ve financování zdravotnictví, kde rovněž žádná zainteresovanost na prodloužení období produktivního uplatnění člověka neexistuje. Přitom ji lze vytvořit.
Rezervy v těchto oblastech jsou přitom obrovské. Pro ilustraci lze uvést například to, že zaměstnanost osob ve věku od 55 do 64 let v roce 2002 podle Organizace pro evropskou spolupráci a rozvoj u nás byla 40,8 procenta, zatímco ve Švýcarsku 64,8 procenta a ve Švédsku dokonce 68,3 procenta.
Představme si systém financování vysokého školství, kdy zůstane zachována současná podoba veřejného financování, vysoké školy však budou mít možnost od svých absolventů po určitou dobu, například 10 až 15 let, odvádět dejme tomu pět až deset procent z jejich příjmu poté, co překročí průměrnou mzdu či její násobek. Školy pak budou nuceny podstatně zvýšit kvalitu vzdělání.
Konkurence je k tomu přiměje. A budou se také snažit svým absolventům i po skončení studia poskytovat oporu v podobě informací a nových poznatků z oboru jejich uplatnění.
Podobně jako v případě špičkových amerických univerzit se na tomto základě začnou vytvářet absolventské sítě zaručující prakticky stoprocentní uplatnitelnost absolventů. Výrazně se prodlouží doba jejich pracovního uplatnění ve výkonných týmech.
Řada příležitostí se nabídne i těm, co budou v pokročilejším věku procházet vhodně orientovanou rekvalifikací. Rovněž v případě zdravotní péče jde o vytvoření příslušné zainteresovanosti.
Pokud budeme reformu veřejných rozpočtů dělat komplexně a pokud bude vycházet z toho, že jde zejména o rozvoj a využití schopností lidí, pak nemusí přinést žádné strádání. A pokud bude dělána jinak, stejně nic nevyřeší.
Můžeme si tedy vybrat - buď reformu bolestivou, stresující, která bude neúspěšná, nebo reformu naplňující smysl lidského žití, která nebolí a která bude úspěšná. Dobře se dívejme, co nám bude zanedlouho nabídnuto v podobě programového prohlášení nové vlády.
Autor přednáší na Vysoké škole finanční a správní a je členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy