Oskutečném smyslu Brodových slov se nám může jen zdát, ale měl by to být ten pravý sen, v mém případě hned dvojí. Jeden se mi zdá stále a valnou měrou odpovídá tomu, co se fakticky stalo, druhý jsem snil spolu se dvěma stovkami literárních výletníků, avšak ani ten nebyl vycucán z prstu.

31. 5. 2004 v 17 hod. vítají radní hlavního města Prahy Igor Němec a rada-vyslanec Rakouské republiky v Praze Clemens Mantl ve sklepení Staroměstské radnice účastníky literárního výletu s názvem Polemická Praha Maxe Broda. "Pojítkem celé skupiny po vzoru Brodova Pražského kruhu bude transcendentní realismus jako jedině přípustný ideologický rozměr výletního uvažování," upozorňuje pražský radní. "Alespoň na toto odpoledne se vrátíme do Prahy kolem roku 1900, kdy v ní žilo 415 tisíc Čechů, 10 tisíc nežidovských Němců a 25 tisíc Židů, z nichž bylo 14 tisíc českojazyčných a 11 tisíc německojazyčných. Přál bych si, aby tak jako Max Brod objevil pro svět Franze Kafku, Jaroslava Haška a Leoše Janáčka, my, účastníci dnešního výletu, objevili neznámé tváře nejen Broda, ale i tehdejší Prahy s jejím neopakovatelným kouzlem."

Po 55 letech, 14. 3. 1939, opouští Max Brod své rodné město posledním rychlíkem. Je to vskutku za pět minut dvanáct, v předvečer obsazení republiky. Vlak pojede přes Ostravu do Polska a dále do Rumunska, odkud se uprchlíci dostanou do země zaslíbené. Zajímavá je optika situace na prvním peróně Wilsonova, tehdy Státního nádraží. Zdá se, že uprchlíci spolu s osobami, které se s nimi loučí, vytvářejí choreografickou formaci ve tvaru Davidovy hvězdy. Po nastoupení do vlaku se obrazec rozpadá. Pražské hvězdné nebe, jehož hvězdy byly namnoze šesticípé, se nezadržitelně bortí.
Ve sklepení Staroměstské radnice je promítnut krátký film o Brodově románu Tychona Brahe cesta k Bohu, melodramaticky pojatém příběhu, kterému hnidopišští jazykové vyčítají, že žánrově kombinuje western s červenou knihovnou. Ve skutečnosti zde Brod mistrovsky líčí napětí mezi dvěma naprosto rozdílnými bytostmi - bezstarostným a stále šťastným Keplerem a rozdvojeně založeným Tychonem Brahe, zápasícím s nasazením všech sil o jednotnost.

Když se velký astronom v době rostockých studií potýkal o dámu, usekl mu přítel Parsbjerg půl nosu od kořenu. Za nástavek, totiž nový nos ze stříbra, který mu od té doby sloužil, se mohl Tycho chytit po druhém a posledním prohraném souboji, tentokrát mocensko-odborném souboji s Keplerem.
Po promítnutí filmu, který ozřejmuje prolnutí polemické duše města do konkrétních osudů dvou geniálních pražských hostů, si výletníci nasazují "stříbrné nosy" jako pietní vzpomínku na Tychonův tristní úděl. Než se za nasazené nosy stačí solidárně chytit, jsou vyvedeni nahoru, kde z obřího okna Křížové chodby sledují začínající příběh Williama Schurhafta a Pepičky Vlčkové. Na chodníku před radnicí se ve světové premiéře odehrává první dějství dramatizace Brodovy novely z roku 1908 Česká služka. V úloze dvacetiletého vídeňského jemnostpána vystupuje osmašedesátiletý Pavel Landovský, českou služku hraje studentka pražské DAMU Jana Kovalčíková, která se pro svou roli věkem i půvabem báječně hodí.

Brod ve své kontroverzní novele rozvíjí tehdy módní motiv vztahu mezi mladým, německy mluvícím mužem a prostým českým děvčetem. Schurhaftovy úporné námluvy lze také chápat jako dramatickou interpretaci jednoho ze sporů z Brodova nejznámějšího spisu Život plný bojů. Jednou totiž přišel za Brodem Jiří Mordechaj Langer, bratr Františka Langera a autor nesmrtelné knihy Devět bran, který ke zděšení své asimilované velkoměšťanské rodiny nosil chasidský úbor. Svou návštěvu vysvětlil slovy: "Přišel jsem jen proto, abych uviděl muže, který napsal tak prasáckou knihu." Jak se ukázalo, mínil novelu Česká služka. Poněkud skurilní rozhovor obou mužů byl ale začátkem dlouhodobého přátelství. Sám Jiří Langer si později uvědomil, že Brodova raná novela instruktivně popisuje, jak potýkání a stýkání českého, německého a židovského živlu spočívá ve vzájemném obdarovávání duchovním i tělesném. Česká služka, slovanský živel, je zde oním nezkrotným elementem; živel německý je naproti tomu literární a kultivující pól. Kultura pak vzniká jako směs obého.
Neúspěšným pokusem hejska Landovského o získání srdce slečny Kovalčíkové končí vstupní výjev Brodova milostného příběhu a výletníci se přemístí do Michalské ulice, kde je vítá nostalgicky naladěný ředitel Pražské plynárenské. Dobově oděný lampář pak za tónů Hašlerových skladeb rozsvěcí plynové lampy jako denní vzpomínku na Brodovy procházky noční Prahou. K obřadnému rozsvěcování luceren se náramně hodí mladicky revoluční verše Wolfganga Saluse, které Brod kupodivu oceňoval, a to nikoli shovívavě: "...Ano, reptáte./Vzmachem paží/požárů záři/vrhněte do noci." A věru, výletníci nabývají pocit, že se nacházejí na dně studně, odkud zří, jak září hvězdy za dne.
Kdyby římský císař Nero zapálil místo Říma Prahu, zřejmě by velkolepý požár doprovázel na loutnu z Tychonovy Zlaté studně. Nikdo si už nepamatuje, kolik přijelo hasičských sborů, když hořely Odkolkovy mlýny, ale díky Brodovi by měl každý vědět, že Praha není žádná fakule. Hoří jen při západu slunce. K večernímu požáru přijíždějí chrabří hasiči jen jako užaslí diváci. Zlaté roubení studně se plamenně blyští. Na ohnivzdorném nebi září Tychonovy hvězdy.
Brodovskou záři opěvují i verše Huga Saluse, Wolfgangova otce, Brodova vrstevníka a ženského lékaře: "Ve svitu lampy spolu sedíme/a čteme si v knize jediné./Tak na tváři tvář/a dlaň v dlani/v hloubi věčnosti usebraní."
V duchu recitované básně, tedy dlaň v dlani, přichází naše dvojice. Na poněkud švejkovskou otázku "Máš mě ráda?" odpovídá Pepi Williamovi "Ano". Rozradostněný kavalír spěchá do nejbližšího módního obchodu, aby své budoucí milce koupil pěknou hedvábnou blůzu.
Plni dojmů nastupují výletníci do historické tramvaje. Jede se kolem bývalé Dělnické úrazové pojišťovny Na Poříčí, kde pracoval Franz Kafka, kolem blízké kavárny Imperial, kde Kafka Brodovi předčítal dopisy od Mileny Jesenské, kolem domu v Havlíčkově ulici, kde se narodil Franz Werfel, kolem kavárny Arco, kde týž Werfel později vedl své arconauty a Kafka poprvé spatřil svou překladatelku a korespondentku Milenu, a konečně kolem dodnes stojící a chřadnoucí boudičky - knihovny Městského parku, dnešních Vrchlického sadů. Vystupuje se až na Olšanském náměstí, odkud se výletníci odeberou na Parukářku.

Max Brod Žižkov dobře znal. Ve svém slavném fejetonu Pražské jaro opěvuje pověsti a památná místa v Praze připomínající Žižku. Když si přečetl verše Wolfganga Saluse: "Často mě to hnalo ven/večer k viaduktům," nebo "Opírám se o viadukty opilý touhou cestovat," spokojeně prohlásil: "Černé viadukty na Žižkově. Znám je." Není divu, že jeho novela Česká služka vrcholí právě na území dnešní Prahy 3.
V parku na Parukářce jsou rozehrávány situace přibližující Brodovo dětství. Na trávníku postává sbor chův s panenkami. Krásná a rustikální Brodova maminka, které v její rodné Smržovce v severních Čechách říkali "krásnonohá Fany", zpívá chůvám píseň Jestli tak pěkná chcete jak březnové fialky být. Chůvy odcházejí k potoku, jak byly v písni vyzvány, a spanilá představitelka Fany, studentka DAMU Renata Visnerová, pro mne zpívá ukolébavku Spi, děťátko, spi. Uprostřed snu o Brodovi blaženě usínám a Fany zatím notuje výletníkům vídeňskou skladbu Můj malý jódler, která končí "...a začnu pak/jódlovat". Fany začíná jódlovat a výletníci se přidávají.

Údělem české země je symbióza, praví Pavel Eisner, známý germanista a překladatel. Německého básníka v tomto národnostním kadlubu přitahuje slovanská Eva jako princip duchem zmocněného ženství. Vedle nezlomné pudovosti, bohaté smyslovosti a kouzla milostné něhy se jako svůdce osvědčuje i český jazyk, jehož mnohé sykavky - č, š, ž - zaznívají z ženských úst s plnou úderností pohlavní akustiky.
Probouzím se zpět do snu. Na trávníku opodál tančí slovanské Evy. Výletníci za nimi se mocně osvěžují Plzeňským Prazdrojem, kterého si Brod s Kafkou kdysi dopřávali v zahradních restauracích, ale i v podnicích pochybného a ještě pochybnějšího rázu, jak Brod úsměvně poznamenává ve svých memoárech. V zadní části parku s panoramatickým výhledem na Brodovu Prahu je nafukován obří "člobrda".

Člobrda. Franz Kafka se jednou dlouho srdečně smál tomuto slovíčku, které pochytil, když se Češi kolem hádali, a kterého od té doby používal jako dobromyslně drsného oslovení. Spolu s Brodem mluvívali jenom německy (až na pobyty v Itálii, kde mluvili česky, aby si Italové nemysleli, že jsou Němci), ale tu a tam při různých příležitostech do řeči vplétali svérázné české obraty.
V roli Broda se německy ptám sboru "Kafků" před obřím člobrdou: "Dáš si ještě sklenici, Franzi?" a sbor odpovídá rovněž německy: "S tebou vždycky, člobrdo." Radostně volám: "Pojď k nám, člobrdo. Ještě jednu rundu, hybaj!" Zatímco všichni pozdvihují sklenice s plzeňským, objevují se Pepi s nápadníkem. William, který nese krabici převázanou ozdobnou mašlí, přemlouvá Pepi, aby s ním šla do blízkého žižkovského hotelu Myška zkusit si blůzu, kterou jí daroval. Pepi se nechá přemluvit a oba odcházejí. Výletníci je následují. Nikoli do hotelu Myška, ale k žižkovskému Atriu v Čajkovského ulici. Na nebi se objevují první hvězdy.

"Pozorují-li moje oči touž hvězdu, jíž právě věnuješ pozornost, tu pojí nás klenba nebeská, nás, jichž tělesného spojení nestrpí svět." Tak zní latinské distichon, které složil Tycho pro Keplera. V těch verších je obdivná vroucnost, jakou lze vyčíst z paralelního Brodova přátelství s Kafkou.
Před Atriem se roztrhne opona. V posteli leží Pepi a zpívá Andulku Šafářovou, kdysi módní pražský šlágr. William sedí vedle na židli a spokojeně potahuje z luxusního cigára. Když Pepi dozpívá, pronáší William postkoitální moudrost: "Není nad české služky. Rufinus, římský básník, praví: Více než paní milujeme jejich otrokyně. Ty mají zvláštní svou kůži a půvab a ochotné lože." Opona se zatáhne. Výletníci vstupují do Atria.

Brod si možná poněkud naivně myslel, že národnostní rozdíly lze řešit v posteli. Jeho hrdina William Schurhaft každopádně objevuje, kterak u ženy tělo učiněno slovem jest, tedy to, že český jazyk obsahuje přímo mluvnický atribut pohlavnosti. Český jazyk je tak pohlavní, že dokonce u slovesa vyjadřuje často pohlaví - šel, šla.
Důkaz pohlavnosti českého jazyka je předveden pod již zcela hvězdnou oblohou. Při slově "šel" projde Atriem tanečník, při slově "šla" tanečnice. Maně si vzpomínám na gramatický paradox česko-německého filozofa Bernarda Bolzana, který se točí kolem členu, tedy "pohlavního slova". Než začnou hrát Jazz Bluffers a hosté se oddají zaslouženému pikniku s nabídkou sektu, který se jmenuje, jak by se správně měla jmenovat tato země, zhasne světlo a na plátně se objeví portrét Maxe Broda od akademického malíře Antonína Sládka. Atriem zní dojatý hlas: "Šel, šla. Vždyť je to chůze zcela jiná u muže než u ženy. Tak pravil Max Brod - a šel."

Až v roce 1968 zemře Brod daleko od Prahy v Tel Avivu, naleznou v jeho úmrtním pokoji rozevřený předválečný telefonní seznam. Urzidil, Winder, Brod. Jeho jména jsou dávno vyhaslými hvězdami pražského hvězdného nebe.


29vik24 ()
Tancechtivé chůvy odložily batolata a naslouchají pokynům choreografa.
29vik25a ()
Zdá se, že malíř Antonín Sládek Broda poněkud zkrášlil. Asi jako František Tichý Kafku.
29vik26a ()
Kdo koho vlastně svede? Jana Kovalčíková Pavla Landovského nebo obráceně?
29vik27 ()
Není nad roztančené ženství, nejlépe české provenience.
SNÍMKY: HN - Jan Šilpoch

Související