28vik15a ()Vaše knížka vlastně není klasická autobiografie. Spíš hledání souvislostí, kořenů, důvodů, proč dnes nějak žijete a přemýšlíte...
Chtěla jsem si spojit důležité prvky svého života, nějak si je ucelit. V úvodu taky říkám: tu knížku musím napsat nejdřív sama pro sebe a pak teprve pro ty další.
Hledala jsem, co pro mě znamená Praha, ve které jsem se narodila. Hledala jsem, jak jsem vlastně přežila holocaust, čím mě tahle zkušenost vybavila pro další život.
A proč jsem vlastně odešla do Izraele.

Proč tedy? Navíc jste odjela způsobem poněkud nedívčím: jako vojenská dobrovolnice.
Chtěla jsem do Palestiny, ale nechtěla jsem se tam dostal přes utečenecké tábory, života za ostnatým drátem jsem měla dost. Proto jsem se dala k dobrovolníkům, kteří do Izraele jeli bojovat.

Bojovala jste?
Ne. Když naše loď dorazila do Haify, bylo 31. prosince 1948 a válka celkem rozhodnutá. Jen malá část našich vojáků se ještě dostala do bojů a děvčata už vůbec ne.

Někteří se vrátili do Československa, protože si v té vyprahlé a chudé zemi nemohli zvyknout. Vy jste se sžila lehce?
Vyjela jsem s pevným rozhodnutím žít v židovském státě. A taky jsem nečekala, že mě někdo bude vítat s červeným kobercem. Když jsem si odsloužila na vojně svůj čas, našla jsem si práci. Ale vím, že část důstojníků naší brigády se vrátila a tady si to samozřejmě odseděli jako izraelští špióni.
Ano, byly tam těžké podmínky, ale nejen pro nově příchozí. Mít samostatný dvoupokojový byt už něco znamenalo. Když jsem začínala jako reportérka, neměla jsem ani telefon, ani auto. Jezdili jsme autobusem nebo stopem.

Jak příchod imigrantů z Evropy přijímali Židé, kteří v Palestině žili už před válkou?
My jsme se neviděli jako imigranti, či spíš já jsem se tak neviděla. Považovali jsme se za příchozí do nových domovů.
Češi se chytli poměrně dobře, protože nevyvolali takový antagonismus jako velké vlny židovských přistěhovalců z jiných zemí. Jedna se například přivalila z Maroka, jiná z Rumunska, další z tehdejšího Sovětského svazu. A velká vlna nových přistěhovalců vždycky s sebou nese nějaký konflikt.
Říkám "Češi", ale jen malá část z nich byla česky mluvící, někteří mluvili maďarsky, slovensky a většinou německy. Přivezli si kladný postoj k práci, vzdělání, znalost řečí a byli známí jistou slušností. Dodnes, když se o někom řekne, že je z Československa, má to dobrý zvuk.

Jak se dařilo vám?
Byla dost velká nezaměstnanost, ale já měla to štěstí, že jsem se chytla v novinách pro nové přistěhovalce, které psaly poměrně lehčí hebrejštinou. A vždycky se našli lidé, kteří byli ochotni pomoci. Tenkrát ještě nebyla mezi novináři tak šílená rivalita jako dnes. U novin jsem nakonec zůstala víc než třicet let. Počátkem 70. let jsem navíc začala psát knížky, především biografie.

Před dvěma lety tu vyšla vaše monografie o Jakobu Edelsteinovi, prvním starším terezínského ghetta. V úvodu připouštíte, že jste ji psala proto, abyste Židům, kteří v Palestině žili už před druhou světovou válkou, vysvětlila, co se vlastně v Evropě odehrálo.
Ne že by nevěděli, co se odehrálo. A nešlo jen o lidi, kteří byli v Palestině před válkou, ale taky o generaci, která se už narodila v izraelském státě. Nás, co jsme přežili holocaust, se ptali, proč jsme nebojovali. Obviňovali nás, že jsme šli jako ovce na porážku. Nedovedli si představit tu moc nacistického aparátu, které se nedalo postavit. Všechny, kteří zastávali v ghettech nějaké funkce, měli za kolaboranty.
Jenže právě Jakob Edelstein byl člověk, který sice ztroskotal, ale tím, že pomáhal založit a vedl terezínské ghetto, se pokoušel zachránit alespoň část Židů Čech a Moravy. Takže jsem se prostě snažila uvést to na pravou míru. A právě skrze osud jednoho člověka. Ten dá větší představu, co se stalo, než velká čísla. Šest miliónů mrtvých? To je příliš nepochopitelné.

V autobiografii se ale o vlastních zážitcích z holocaustu vyslovujete dost zdrženlivě a dokonce jste napsala, že si z něj nechcete udělat zaměstnání. Máte strach, že tomu tématu hrozí zprofanování?
Patřím ke generaci, která se jím zabývala proto, že ho prožila. Dneska přichází nová generace historiků, pro kterou je to téma jako kterékoliv jiné. Někdo se věnuje napoleonským válkám, jiný občanské válce ve Spojených státech, další holocaustu. Možná na něj má vliv, že jeho matka nebo babička jím prošla, možná taky ne.

Napsala jste taky, že stát Izrael rozhodně nelze brát jako jakousi splátku za holocaust.
Jsou lidé, kteří si to myslí.

Vy ne?
Založení Izraele ve Spojených národech v listopadu 1947 odhlasovala většina států a tvrdí se, že nebýt holocaustu, některé z nich by asi pro něj ruku nezdvihly. Hrálo tu tedy i špatné svědomí. Ale mně se příčí vidět v tom jakési: "Šest miliónů zahynulo, tak těm zbylým za to dáme stát..." To nemohu přijmout.

Co dnes lidé v Izraeli podle vás brání? Místo, o kterém si myslí, že jim historicky patří, nebo zem, kterou vlastní prací dovedli od vyprahlé pouště k rozkvětu?
Brání právo na existenci židovského státu, ve kterém chceme žít. Samozřejmě, že pro pobožné Židy je to Svatá země, kde každá píď půdy má význam. Pro nás ostatní o to tak nejde. Chceme prostě hranice, v nichž se budeme cítit doma a bezpeční. Evropa a Spojené státy věří, že je možné vybudovat mnohonárodní stát, ve kterém budou Izraelci i Palestinci v klidu a míru pohromadě. Ale sami z české historie víme, že to tak nejde. A většina z nás Izraelců už skutečně nechce žít jako trpěná menšina. Ani jako "dobře" trpěná menšina.

Sama jste ale dlouho pracovala ve sdružení Tolerance, které si dalo za cíl podpořit arabsko - židovskou spolupráci. Existuje ještě?
Existuje. Já už v něm skončila, ale to téma stále trvá a naopak se rozvíjí. V Izraeli pracuje několik takových organizací.

Mají nějaký vliv?
A jak to statisticky dokázat? Snad můžeme věřit, že nebýt jich, stav by byl horší. Bohužel, pak přijde nějaký teroristický útok a práce, ve které jsou měsíce a měsíce, je za dvě minuty vymazaná.

28vik15b ()Jenže dneska už se těžko rozhodujeme, kde vidět pravdu.
Jsou lidé, kteří si myslí, že je "dobrý" teror a "špatný" teror. Ten dobrý jsou Palestinci a ten špatný Izraelci. Ale teror je prostě teror. Tečka. Nemůže být nic dobrého v tom, že se vyhodí do vzduchu dvacet školních dětí. Podle mě se západní Evropa probudí z iluze, že toho bude ušetřena. To, co se stalo v Americe a ve Španělsku, se může stát kdekoliv. A tam to nebylo vůbec spojené s palestinsko - izraelským problémem, ten spor už přesahuje hranice jednotlivých konfliktů. Už je to trochu střetnutí civilizací. I kdyby palestinsko-izraelský spor nebyl, islámská snaha o ovládnutí světa by tu existovala stejně. Bin Ládin by nejednal jinak, i kdyby u nás už byl hluboký mír.

Jak tomu, o čem přemýšlíte, rozumí vaše dcera?
Zaplaťbůh, už má svůj svět, ale ten můj jí snad vzdálený není. V roce 1965, kdy se zdálo, že v Československu budou komunisté na věky, jsme v Izraeli založili Bejt Terezin - Dům Terezín, středisko výzkumu historie terezínského ghetta. Celá léta jsem tam psala a editovala zpravodaj, ale teď už jsme většinu naší práce předali další generaci a tak i moje dcera po mně velkou část zpravodaje převzala.

A vnoučata?
Vnuk, kterému je sedmnáct, byl letos se školní výpravou v Polsku. V Osvětimi, v Treblince. Když se mě ptal, jestli má jet, řekla jsem mu: "Pokud jde o holocaust, můžeš si všechno přečíst nebo vidět ve filmu, jeď raději do Itálie a dívej se na něco krásného." Ale přece jen do Polska jel a když se vrátil, řekl mi, že úplně změnil svoje názory a najednou pochopil, co se vlastně stalo. Asi jsem neměla pravdu.

Jezdí děti do Prahy?
Dcera přijela několikrát a velmi ji miluje. Vnuk tu byl dokonce se mnou. Zajímavé je, že nejhlubší dojem na něj udělal židovský hřbitov na Olšanech. Nikdo tam moc nechodí, všude zeleň, ticho. Myslím, že Praha mu skutečně něco řekla.

Hledá tu snad svoje kořeny?
Možná. Generace našich vnuků to dokonce dělá mnohem víc než generace našich dětí. Je to teď dost v módě, do škol si zvou babičky a dědečky, zajímá je jejich vyprávění, dokonce s tím počítají školní osnovy. Patří to prostě k bontonu, vracet se k místům a k lidskému společenství, ze kterého vlastně vzešli.

V době, kdy se u nás mluví o tom, že národ je přežitek?
Přežitek je šovinismus. Ale nemyslím, že jím jsou národy.

Kým se cítíte být vy? V autobiografii vzpomínáte, jak jste se s dalšími vězni vracela z osvobozeného Bergen-Belsenu do Čech a na hranicích všichni dojatě zpívali hymnu. Jen vy ne, protože jste náhle pochopila, že tohle váš domov není. Že Češka nejste.
Jsem především Židovka.

Proč? Nebyla jste a nejste věřící.
Cítím se být součástí židovského osudu a židovské existence. Proto jsem se jako děvče dala k sionistům a o to víc jsem to pak vnímala po válce. Když už jsme vydrželi útrapy holocaustu, nechtěla jsem tu soudržnost, ten řetězec přerušit.

Překládáte do hebrejštiny české autory a máte jich už za sebou slušnou řádku. Haška, Jandourka, Viewegha, Havla, Pavla, Kunderu, Wericha, Otčenáška, Hrabala... Jak moc česká literatura izraelského čtenáře zajímá?
Je mu velmi blízká. Než jsem začala překládat, už byl v Izraeli hodně známý například Karel Čapek, dokonce se hrál v divadle.
Dobře se chytil i Milan Kundera, ale já ho překládala jen do doby, než začal psát francouzsky a bez humoru. Právě ten si, bohužel pro Kunderu, izraelský čtenář od českého autora žádá. Pokud tam není, není to ono. A nemyslím nějaké chrlení vtipů, spíš tichý humor Oty Pavla.

Proč jste vlastně začala překládat?
Když jsem psala Jakoba Edelsteina, měla jsem strach, že mě téma holocaustu a Terezína bude deprimovat. Chtěla jsem si to odlehčit, a tak jsem sáhla po Haškovi. Dopoledne jsem psala Edelsteina, odpoledne překládala Švejka.

Jak jste si v Izraeli češtinu vůbec udržovala?
Nijak. Nemluvila jsem česky čtyřicet let.

Sáhnout napoprvé po Haškovi byla tedy dost odvaha.
Navíc neexistoval a dodnes neexistuje česko-hebrejský slovník. A tenkrát s Československem nebyly diplomatické styky, nemohla jsem někomu zavolat a zeptat se. Neměla jsem k dispozici ani internet, abych v něm mohla lovit.
Švejk skutečně byl těžký. Ale problém nebyl ani tak v neznalosti češtiny, nýbrž v hledání ekvivalentů. V knize je například spousta německých výrazů, kterým každý Čech rozumí. Kvér. Hapták. Kdybych to byla nechala, musela bych připsat stovky poznámek pod čarou. Takže jsem se rozhodla přeložit i němčinu. A dělala jsem další nelehká rozhodnutí. Hebrejština podobně jako angličtina nerozlišuje tykání a vykání. Švejk tedy oslovoval nadporučíka Lukáše stejně jako Balouna, a to už se taky jistý význam ztrácí.

A co Hrabal? To je taky dost svérázný text.
Hrabal je nepřetržitý proud řeči a já se ho tak rozhodla zachovat. Když jsem totiž začala pracovat na knížce Obsluhoval jsem anglického krále, vzala jsem si do ruky tehdy už existující anglický překlad, protože jsem se chtěla trochu víc dostat do obrazu. A tam byly za každou větou tečky a za každou čtvrtou větou odstavec. Prostě Hrabalovi udělali frizúru i manikúru. To ne! On přece nebyl z 12. století, věděl, co je tečka a uvozovky, a pokud se rozhodl psát takto, já to nechám. Ale i u něj jsem narážela na problém ekvivalentů. Když píše "vokno", v hebrejštině pro to není výraz.

Setkala jste se s některým z těch, které překládáte?
Milan Kundera kdysi přebíral v Jeruzalémě literární cenu, ale to bylo velmi kratičké setkání.
Jinak jsem se viděla jen s Bohumilem Hrabalem. V Praze, u Zlatého tygra. Bála jsem se ho, a tak jsem si přizvala na pomoc Standu Motla z Novy. První samozřejmě bylo: půllitr na stůl. Já pivo nepiju, bez jídla už vůbec ne, ale věděla jsem, že to je jako přijímací zkouška. Jinak byl dost odmítavý. Když jsem mu řekla "Pane Hrabale, možná vás bude zajímat, že jsem přeložila do hebrejštiny Obsluhoval jsem anglického krále a mělo to velký úspěch", odbyl mě: "To mě nezajímá, každý překlad házím do kamen, aspoň mám čím topit..."

To se neposlouchá nejlíp.
Sice jsem si slíbila, že ať řekne cokoliv, za žádnou cenu se neurazím, ale že bych si odnesla příjemnou vzpomínku, to ne. Pak se trochu uklidnil a nakonec mi řekl: "Já se snažím, abych každého hosta co nejrychleji vyštval, ale u vás se mi to nepodařilo."
Už měl několik čárek na tácku, navíc se to odehrálo asi čtyři roky před jeho smrtí a to už byl jiný Hrabal, než jak jsem ho vnímala z knížek.

Do Izraele jste odešla s pocitem, že nejste Češka. Přesto izraelským čtenářům objevujete české autory a minimálně jednou do roka sem jezdíte. Jako když se přece jen nemůžete odtrhnout...
Na to je jednoduchá odpověď: miluju Prahu. Nad ni není.


Ruth Bondyová (*1923 v Praze)

28vik16 ()se už před válkou připojila k sionistickému hnutí a připravovala se na odchod do Palestiny. Plány jí překazila okupace, prošla Terezínem i Osvětimí, kde se starala o děti v rodinném táboře. Z pětatřiceti členů její vlastní rodiny přežili holocaust jen čtyři. V roce 1948 odjela do Izraele, kde třicet let pracovala jako novinářka. Patří mezi zakladatele Bejt Terezin, střediska výzkumu historie terezínského ghetta. Napsala čtyři monografie židovských osobností. Za autobiografii Celé střepy (u nás vyšla pod titulem Víc štěstí než rozumu) dostala v roce 1998 Sapirovu cenu udělovanou pěti nejlepším izraelským knihám roku. Za překlady českých autorů do hebrejštiny jí byla v roce 1996 udělena Cena Ministerstva kultury ČR.
SNÍMKY: HN - Ondřej Besperát