Harry Potter ve stylu magického hyperrealismu
Zatímco většina literárních a filmových sérií vykazuje sestupnou tendenci v kvalitě, pro fenomén Harry Potter to tak úplně neplatí. Jednotlivé tituly rozvádějí témata předchozích dílů, a jak hrdina stárne, získávají příběhy hlubší a temnější názvuky.
Ve třetím dílu filmové série je Harrymu třináct. V tomto věku již s dospívajícími cloumá puberta, ale to jako by se Pottera netýkalo. Zatímco mezi jeho spolužáky Hermionou a Ronem začínají přeskakovat jiskry potenciálního vztahu, Harry je hrdina pověřený konáním velkých činů a hledáním sebe sama.
Temný tón třetího dílu je podtržen tím, že mnoho důležitých scén se odehrává v noci. Harry se dozví, že z vězení v Azkabanu uprchl nebezpečný zločinec Sirius Black. Podle všeho se vězeň blíží právě k bradavické škole a usiluje Harrymu o život. Po uprchlíkovi pátrají mozkomorové, démoni vyhlížející jako kříženec mezi Sauronovými temnými jezdci z Pána prstenů a zteřelým hadrem na podlahu. Každopádně nahánějí větší hrůzu než sám Sirius Black. Živí se totiž nepříjemnými zážitky smrtelníků a těch má Harry Potter víc než dost.
Spolužáci mají i další starosti. Například musí zachránit život Klofanovi, cvičené nestvůře, jež je napůl orlem a napůl koněm. A také musí přijít na kloub tajemství nového učitele černé magie. Toto místo totiž evidentně přitahuje samé podivné existence.
Jako obvykle se ukáže, že ledaskdo není tím, kým se zdá být. Přátelé se mění v nepřátele jako mávnutím kouzelné hůlky a jen Harryho srdce a Hermionin důvtip pomohou určit, kdo je kdo.
Slabinou filmu jsou dialogy. Steve Kloves tentokrát neměl svůj den a film nejenže postrádá humor, ale je také zatížen nekonečnými patetickými proslovy a zbytečným slovním dovysvětlováváním všeho, co se na plátně děje. Také český dabing některých dětských herců zní vysloveně nepatřičně.
Obsazení mexického režiséra Alfonsa Cuaróna je důkazem o pokračující fascinaci hollywoodských producentů jižanskou vizualitou. Zdá se, že to byla příhodná volba. Některé záběry jsou sice nevynalézavé, až začátečnické, ale celkový dojem je přízračný a dobře jde na ruku dětské imaginaci.
To ale v dnešní době, kdy není ponecháno náhodě v takto nákladných projektech už téměř nic, nestačí. Harry Potter a vězeň z Azkabanu je příkladem díla nového, hyperrealistického. Hyperrealita je pojem z postmoderní teorie a označuje stav či produkt, který se snaží být ještě skutečnější než skutečnost. Simulace nahrazuje realitu do té míry, že skutečnost sama se stává nepotřebnou.
V tomto snímku jsou skutečná akce a počítačové montáže již natolik bezešvým celkem, že nepoznáte, zda se díváte na iluzi, či nikoliv. Je to jistě cesta, kterou se bude fantastická kinematografie ubírat - zatímco mnozí jiní dnešní filmaři znovuobjevují dokumentární pojetí kamery a efekt digitálního záznamu. Z velkofilmů jako by se "reálná" akce vytrácela, vše je aranžováno a manipulováno, asi stejně jako reklamní fotografie doprovázející film.
Naštěstí se to týká jen vizuální složky díla. Příběh Harryho Pottera by nemohl být tak úspěšný, kdyby se v jádru nedotýkal věcí mnohem skutečnějších, pravdivějších. Například nacházení cesty k odpovědnosti za svůj život.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Režie Alfonso Cuarón. USA 2004.
