Do historie šampionátů promlouval i los
/od našeho spolupracovníka/
Podvanácté si to nejlepší reprezentační výběry Starého kontinentu rozdají o titul evropského fotbalového šampióna. O tuto poctu se na portugalských stadionech bude bít šestnáct zemí. To je čtyřikrát víc, než kolik se jich zúčastnilo závěrečného turnaje prvního mistrovství Evropy před 44 lety, které neslo jméno Evropský pohár národů. Označení mistrovství Evropy má soutěž od roku 1968.
Do Francie se k turnajovému vyvrcholení v červenci 1960 sjela jen čtyři mužstva (vedle domácích dnes už samé neexistující státy Československo, Jugoslávie a SSSR), aby sehrála pouhé čtyři zápasy: semifinále a boj o medaile. Kvalifikační fáze se tehdy hrála vyřazovacím systémem doma - venku, přihlásilo se do ní 17 zemí, například SRN, Skotsko, Itálie a Anglie účast odmítly. Historicky prvním šampiónem se stali sovětští fotbalisté, jež do finálových bojů posunul bez boje španělský diktátor Franco, který týmu své země zakázal cestovat ke čtvrtfinále do Moskvy.
Italy spasila stará mince
Závěrečný turnaj se čtyřmi týmy se hrál naposledy v roce 1976, ale leckdy přinášel dost infarktové momenty. Například v roce 1968 hrála Itálie v semifinále se Sovětským svazem 0:0 i po prodloužení. Pak místo penalt úřadoval los v útrobách stadionu San Paolo! Desetifranková mince z roku 1916, kterou dodal šéf řídící komise UEFA Pujol ze Španělska, padla Italům a poslala je do finále proti Jugoslávii. Tam první zápas skončil nerozhodně, podle tehdejších regulí se musel o dva dny později opakovat a domácí rozhodli dvěma góly.
První zemí, která dokázala zopakovat triumf, se stalo Německo. V roce 1972 mělo finále příchuť boje dvou ideových táborů světové politiky a Západní Němci v čele s kanonýrem Müllerem v něm zdolali Sověty 3:0. Obhájci utrpěli o čtyři roky později památnou porážku v Bělehradu od československého výběru, na dalším ME už Němci uspěli ve finále proti Belgii. Německým hrdinou se stal útočník Hrubesch: nastoupil pouze ve finále, ale dal oba góly, ten vítězný dvě minuty před závěrečným hvizdem.
Dánský šok
To už závěrečnou fázi hrálo osm týmů ve dvou skupinách, což vydrželo i následující tři turnaje. V roce 1984 získali zlato naposledy fotbalisté pořádající země. Francouzi byli ve výborné formě a jejich žolíkem se stal střelec Platini - v pěti utkáních nastřílel devět branek. Ve finále potupil španělského gólmana Arkonadu trefou z přímého kopu mezi nohy. Jeho střelecký koncert dosud nikdo nevyrovnal.
Největší překvapení se vyklubalo v roce 1992 ve Švédsku. Jugoslávii o účast připravila válka na Balkánu a s ní spojené sankce OSN, a jejich místo připadlo na poslední chvíli Dánům. Ti se sjeli z dovolených, nechali za sebou ve skupině Francii, Anglii, v semifinále obhájce titulu Nizozemsko a ve finále i Německo.
Francouzsko-portugalské účty
Němci byli nejen první reprezentací, která zlato obhájila, zatím jsou navíc jediní, kdo šampionát vyhrál třikrát. Pomohlo jim k tomu i vítězství nad českým týmem v nečekaně složeném finále ve Wembley 1996. V Anglii se premiérově představilo 16 zemí a poprvé platil "zlatý gól". Náhradník Bierhoff jím rozhodl páté německé finále, to se zatím také jiné zemi nepovedlo.
V Portugalsku mohou vyrovnat tři německá zlata Francouzi. Stali by se navíc prvními úspěšnými obhájci v historii. Oba francouzské úspěchy pojí drobná shoda - jak v roce 1984, tak o šestnáct let později postoupily týmy do finále přes Portugalsko. V obou semifinále řádná hrací doba nerozhodla, v obou případech Portugalci zklamali v prodloužení. A tenhle francouzský trn mají v patě vražený hodně hluboko.
