Marowitz udělal z Havlova Pokoušení grotesku
/OD NAŠEHO SPOLUPRACOVNÍKA/
Konjunkturální vlna krátce po roce 1989 Václavu Havlovi - dramatikovi, víc ublížila, než prospěla. Popřevratová doba nebyla zralá na intelektuální sarkasmus, většina divadel uváděla jeho hry spíš z povinnosti než z vnitřní potřeby. V dalších letech se pak Havlova tvorba na českých jevištích objevovala sporadicky, neboť jeho dramatické texty se v nových politických poměrech začaly jevit jako neaktuální.
Současná dramaturgie činohry Národního divadla si nejspíš zmíněného rizika byla vědoma, a proto z Havlovy tvorby vybrala Pokoušení z roku 1985, které svým faustovským námětem přesahuje dobový rámec svého vzniku. Ke spolupráci navíc získala významného amerického režiséra Charlese Marowitze. Vyhlášený odborník na netradiční verze shakespearovských dramat přistoupil k Havlovi bez falešné piety a se záměrem vdechnout jí současného ducha.
Havel psal svou verzi "malého českého Fausta" pod vlivem zážitků z vězení a disentu. V metaforické nadsázce postihl, jak může být člověk pokoušen ďáblem ke spolupráci a zatažen do sítě lží. Zaměstnanci kafkovsky bizarního vědeckého ústavu, k nimž patří i ústřední hrdina dr. Foustka, tráví čas popíjením kávy, pseudovědeckými rozmluvami a organizováním večírků. Zásadním požadavkem na ně kladeným je loajálnost k poslání ústavu a servilní přístup k primáři zneužívajícímu vedoucího postavení k uspokojování (homo)sexuálních choutek. Jenže dr. Foustka je puzen jít za hranice povoleného a opatrně se vrhá do zakázaných vod magie. Průvodcem se mu stává ošuntělá mefistofelovská kreatura, důchodce Fistula, který požaduje vlastně totéž co primář: loajálnost. Foustka se tak stává spolutvůrcem i obětí schizofrenní hry.
Překvapením nové inscenace Pokoušení na scéně Stavovského divadla je posun ke komediální poloze. Co při četbě samotného textu vyznívá jako temná ironie, Marowitz přetavil do žánru grotesky. Herci pod jeho promyšleným, ale neznásilňujícím vedením zdůrazňují komičnost svých figur, včetně výrazné pohybové stylizace.
Všudypřítomná groteskní atmosféra nijak neubírá na vážnosti toho, oč tu běží, i na možnosti nových interpretací. Vedle obecně platného tématu spolčování se s ďáblem a zahrávání si s pravdou a lží Marowitz akcentuje především otázku manipulace s jedincem. Zásluhou režiséra a silného hereckého ansámblu se divák při objevování skrytého smyslu hry přímo královsky baví.
David Matásek vystihl rozpornost hlavního hrdiny Pokoušení. Doktora Foustku od ostatních, rezignujících kolegů odlišuje aspoň jakás takás touha po poznání. Při každé konfrontaci s mocným primářem však i on žalostně selhává. Nezastane se nebohé sekretářky Markétky (Jana Janěková), která z lásky k němu přijde o práci, z primářova nařčení se snaží vybruslit demagogickými tirádami. Předstírání provází i Foustkův milostný vztah s kolegyní Vilmou. Té dokázala Martina Válková vedle atraktivního zevnějšku vtisknout i sympatickou sebeironii.
Inteligentní hereckou kresbou se blýskne Ladislav Mrkvička coby Fistula, ukrývající pod bezdomoveckým zevnějškem skutečnou démonickou sílu, i František Němec v precizně vystřižené roli záludného primáře. Výteční jsou i další protagonisté: především Eva Salzmannová v roli duchaprázdné vědkyně Lorencové a Vladimír Javorský jako bezpáteřní dr. Kotrlý.
Kvalitu Marowitzovy inscenace spoluvytvářejí srozumitelná výtvarná podoba, účinné mísení různých hudebních motivů a efektní "taneční" čísla, zvlášť závěrečný ďábelský sabat.
Václav Havel: Pokoušení. Činohra ND na scéně Stavovského divadla, premiéra 13. května 2004
