Kingův sen zůstává stále snem
Černí a bílí Američané žijí většinou pokojně vedle sebe, jen zřídkakdy však spolu. Nejvyšší soud USA sice svým zásadním rozhodnutím před 50 lety otevřel přinejmenším ve školách cestu ke zrovnoprávnění a integraci černochů a bělochů. Aktuální studie však ukazují, že jak ve školách, tak i později v soukromém životě obě rasy přijdou do vzájemného kontaktu jen zřídka - přestože v důsledku někdejšího epochálního verdiktu černé a bílé děti přinejmenším po určitý čas sedávaly ve stejných třídách, napsala agentura DPA.
Průzkum provedený kolumbijskou univerzitou v New Yorku a kalifornskou univerzitou v Los Angeles dokazuje, že většina Američanů, kteří ukončili studium v roce 1980, dnes žije v oddělených obcích, chodí do různých kostelů a má většinou přátele stejné barvy pleti. Téměř všichni dotázaní se však shodli na tom, že návštěva multikulturních škol by byla pro jejich děti prospěšná. Takové školy se však dnes jen těžko hledají.
Po zásadním soudním rozhodnutí ze 17. května 1954 byly integrační snahy zpočátku velmi úspěšné - vždyť v roce 1988 navštěvovalo na jihu USA 43 procent černošských dětí školy, které platily za "bílé". Dnes je ovšem rasová segregace na amerických školách na úrovni roku 1969, vyplynulo ze studie Harvardovy univerzity ve státě Massachusetts. Do "bělošských" škol už totiž chodí jen 30 procent černošských dětí.
Za příčinu tohoto stavu označují badatelé jiný verdikt Nejvyššího soudu z roku 1991, který v mnoha případech povolil takzvané sousedské školy. V důsledku toho ovšem zůstávají školáci ve svém obvyklém sociálním prostředí - v bohatých, většinou bělošských čtvrtích stejně jako v černošských, často chudších předměstích.
"Sen Martina Luthera Kinga je sice často veleben, skutečnost však vypadá úplně jinak," říká autor studie Gary Ortfield v narážce na proslulého černošského bojovníka za občanská práva a jeho boj za rasovou rovnost.
Sociální rozdíly mezi bělochy a černochy často ovlivňují i kvalitu škol. Část jejich rozpočtu je totiž hrazena z prostředků toho kterého školního obvodu, takže je tu přímá souvislost mezi životní úrovní v daném místě a vybaveností tamních školních zařízení.
"Rasová segregace znamená vždy i finanční odlišení," říká ředitel vzdělávací sekce Národního sdružení pro povznesení "barevného" obyvatelstva John Jackson. Znevýhodnění ve škole má pak své pokračování v dalším životě dítěte: jeho šance na přijetí na dobrou univerzitu jsou horší, stejně jako vyhlídky na získání dobrého zaměstnání.
Mezirasové rozdíly v příjmech jsou statisticky doložené. Běloši vydělávají v průměru 633 dolarů týdně, černoši 509 dolarů a Latinoameričané dokonce jen 444 dolarů. Podstatnou měrou se na tom spolupodepisuje právě propast ve vzdělání, soudí Jackson. Univerzitu absolvuje daleko více bílých než černých studentů - příslušně vyšší jsou pak i příjmy bělošských absolventů. Také majetek černého občana USA činí v celoamerickém průměru pouhých 56 procent majetku jeho bílého souseda, konstatuje se ve zprávě organizace National Urban League.
Obhájci občan
ských práv si stěžují, že i 150 let po zrušení otroctví nejsou černoši stále ještě postaveni na roveň bělochům. Existují sice úspěšní černošští podnikatelé, vědci nebo i někteří politici - ti však nejsou reprezentativní pro celou americkou společnost. (čtk/DPA)
