"Jel jsem nadupaný z kopce do Karlových Varů jako blázen. Před zatáčkou jsem nesmyslně zabral za brzdy. V tu chvíli mě kolo vyhodilo ven. Zůstalo na silnici, já ležel daleko v poli... Nemohl jsem vstát, cítil jsem se jako motýl připíchnutý k zemi špendlíkem. Věděl jsem, že to je špatný," vzpomíná na událost před deseti lety ironman Zbyněk Švehla. Nejlepší vozíčkář Evropy v nejtěžším závodě světa na Havaji, dnes student Vysoké školy ekonomické.
První nález v karlovarské nemocnici byl optimistický. Zbyněk Švehla si tam měl poležet se sádrovým krunýřem maximálně šest týdnů, než se "srovnají" kůstky. "Když jsem se to dověděl," vzpomíná, "říkal jsem si, ty vole, co budeš dělat tak dlouho, to je tragédie. Už za několik hodin se však ukázalo, že všechno je jinak. Nemohl jsem se zvednout z postele na záchod, necítil jsem nohy od pasu dolů. Během několika málo hodin mě už vezli do Ústí nad Labem na "cétéčko". Tušil jsem, že to je v háji."
Druhá diagnóza lékařů byla už přesná a neúprosná: Zlomený obratel v páteři a přerušená mícha. Nikdo si však ke Zbyňkovi nesedl na kraj postele a otevřeně mu neřekl, co se s jeho tělem vlastně stalo a co bude dál. "To si všechno uvědomíte sám", říká. "Doktoři vám sice poví, že to je vážné a že se pokusí během nějakého času to někam dotlačit, ale vy sám nakonec zjistíte, že návrat mezi živé a zdravé bude úplně jiný."
Zkrat v Českém poháru
Zbyňkovi Švehlovi bylo před deseti lety necelých devatenáct. Než se dostal k triatlonu, hrával fotbal s kamarády mezi domy, pak dva roky coby dorostenec za Sokol Trója v Praze. Jezdil na kole kam se dalo, plaval všude, kde mohl. Ke sportování ho přitáhl starší bratr Honza. "Líbil se mi ping-pong a taky džudo, ale oba sporty mi byly zapovězeny. Měl jsem totiž už od malička malý handicap. Byl jsem velmi tlusté dítě," přiznává Zbyněk.
Ve třinácti letech se obezita pozvolna vytratila. Pomohl trenér fotbalu v Tróji tím, že ho nenechal na hřišti vydechnout, i první začátky v triatlonu. Začínal na patnácti stech metrech plavání, čtyřiceti kilometrech na kole a deseti kilometrech běhu. Zpočátku mu to vůbec nešlo, prohrával při každém závodě. Neuměl pořádně ani jednu disciplínu. Bratr Jan na tom nebyl o nic lépe. Přitom je triatlon dost bavil.
"Měl jsem výhodu, že jsem byl mladší a mnohem tvárnější k triatlonu než Honza," říká Zbyněk Švehla. "Třeba jsem se rychleji naučil plavat delší tratě. I když on byl obratnější a rychlejší, chyběla mu vytrvalost."
Po dvou letech se Zbyněk dostal na určitou výkonnostní úroveň. Už jen neprohrával, ale rozhodně nebyl v hledáčku reprezentace. Byl prostě průměr. V létě čtyřiadevadesátého roku jel Český pohár triatlonistů. Před jednou ze zatáček na silnici do Karlových Varů neodhadl rychlost a prudce zabrzdil. Neviditelná síla ho vymrštila ze sedla. Let vzduchem si dodnes nepamatuje.
"Byl to zkrat, jako když nabouráte autem. Zkrat, prázdno a už jsem ležel na zemi. Když jsem se probral, netrčela ze mě žádná kost ani mi netekla krev. Chtěl jsem vstát a jet rychle dál. Zkontroloval jsem si, že mi nic není, ale nepodařilo se mi zvednout, nešlo to."
Rok po nehodě
V nemocnici v Ústí nad Labem operovali Zbyňkovi páteř. Po třech měsících byl převezen do Vinohradské nemocnice v Praze na rehabilitaci.
"Měl jsem velké štěstí, byla tam rehabilitační sestra Iva, která se mnou cvičila pět hodin denně podobně jako před lety s herci Honzou Potměšilem či Janem Kašparem," vzpomíná. "Její zkušenosti jsem přijímal s velkou pokorou. Tam jsem se poprvé s její pomocí posadil na vozík, učil jsem se jezdit, oblékat, obouvat, mýt, čistit zuby, jezdit na záchod nebo nakupovat. Později jsem se učil i řídit auto. Byl jsem naštvaný, že jsem na vozíku. Vadilo mi to, jako mi to vadí v některých situacích i teď, ale když si na vozík dřepnu, jsem rád, že jsem mobilní. Říkám si, hodně lidí je na tom ještě hůř."
Když Zbyňkovi otrnulo a uměl se po rekonvalescenci postarat sám o sebe, nechal se půl roku po nehodě odvézt do pražského podolského bazénu. Chtěl si zkusit, jak složitý bude jeho návrat k plavání.
"Byl jsem línej učit se jiné sporty", tvrdí dnes Zbyněk. "Chtěl jsem se vrátit k tomu, kde jsem skončil. Už po několika tempech ve vodě mi bylo jasné, že se opravdu vrátím do vody, k plavání, na silnici, na kolo. Ovšem netušil jsem, jaké obtíže a problémy to přinese."
Rehabilitační ústav v Kladrubech byl další zastávkou. I tam se učil žít s ochrnutýma nohama. Občas měl sny, že začal znovu chodit. Překonat psychicky handicap bylo v té době nejsložitější. Když se pak vrátil domů, nejtěžší pro něj byla setkání se známými nebo spolužáky.
"Představte si, že už jste nějaký čas v pohodě, na vozíku, a potkáte spolužáky z gymplu. Když jsem jim začal vyprávět, že hraju basket, plavu a jezdím na vozíku, cítil jsem, že je to strašně zklamalo. Zjistili totiž, že už s vozíkem jednou provždy počítám. Mysleli si, že život na dvou kolech je prohraný boj. Ale ono je to právě naopak."
Na obzoru triatlon
Asi rok po úraze se Zbyněk Švehla dočetl v jednom anglickém sportovním časopise o americkém vozíčkáři, který jel poprvé na Havaji nejtěžší závod železných mužů na světě. Rozhodl se, že o něco podobného se časem pokusí taky.
"Když jsem začal s plaváním, musel jsem si zvyknout na to, že tělo funguje s ochrnutýma nohama úplně jinak, než když je v nich život. Nepohyblivé nohy jsou ve vodě zbytečné závaží. Skoro by bylo lepší je nemít. Dobře plavat, sportovat a především žít s tímto handicapem jsem se učil v Občanském sdružení Kontakt bez bariér. Vlastně se tam učím pořád. Dnes plavu mnohem lépe než před úrazem. Stovky kilometrů v bazénu mi daly i potřebnou vytrvalost."
Druhý rok po pádu z kola získal mladý triatlonista první tříkolový vozík - formuli a začal s tréninkem na maratóny. K té první mu pomohli Nizozemci, kteří českým paraplegikům posílali do republiky vysloužilé "formulky".
Plavání, maratón... zbývalo kolo. Před šesti lety u nás nebylo. V zahraničí ano, ale cena vozíku, ve kterém se "šlape" silou lidských paží, je dost vysoká. Sto tisíc korun. Když se k němu Zbyněk dostal díky jedné královehradecké firmě, triatlonový sen se mu začal naplňovat.
"Jezdil jsem všude, kopeček nekopeček. S bráchou jsme poprvé jeli z Mělníka nahoru na Ještěd, protože jsme tam byli jako kluci. Byla to dřina. Jeli jsme také do Strakonic, na Kvildu i další místa na Šumavě, do Jeseníků k přečerpávací přehradě Dlouhé stráně. Byli jsme na Kokořínu, Karlštejně, v Brdech. Šlo o můj comeback nejenom sportovní, ale i životní. To mi do té doby chybělo. Kolo pro mě bylo jakousi novou podobou svobody. Život najednou nebyl jen o sportu a pěti kilometrech na vozíčku kolem domu. Mohl jsem vyjet s kýmkoli i sto kilometrů na výlet. Fakt, že jsem dojel do míst, kde jsem dřív byl na kole, přebíjel bolest mozolů i únavu."
V roce 2000 absolvoval Zbyněk Švehla v Sadské u Poděbrad svůj první triatlon. Závodil mj. také ve Žďáru nad Sázavou a v Otrokovicích. Ve své kategorii pokaždé zvítězil.
"Když je rovinatý terén, ujedu i zdravým závodníkům," chlubí se Zbyněk Švehla. "Obsazuji místa blízko druhé třetiny startovního pole, někdy i v první polovině, nebo jsem taky poslední. Na tom nesejde, nejedu na čas. Závod má pro mě význam v tom, že se můžu postavit ve stejný den na start společně s kamarády. To je opravdu úžasné."
Ironman na Big Islandu
Nejprestižnější a nejtěžší triatlon světa vymysleli příslušníci amerického vojenského námořnictva v roce 1978. V tropickém podnebí Havaje musí ironmani uplavat ve vodách Pacifiku 3,8 kilometru, ujet na kole 180 kilometrů a uběhnout maratón. Vozíčkáři absolvují všechny tři úseky ve stejném rozsahu jako ostatní startující.
"Poprvé jsem na ostrov Big Island, kde se triatlon odehrává, přiletěl v roce 2001," vzpomíná Zbyněk Švehla. "Na iromana jsem se nominoval v Buffalo Springs v Texasu. Už tam jsem vezl své nové kolo i "formulku" pro maratón. Protože jsem o čtvrt hodiny nestihl limit pro dokončení cyklistické části, byl jsem vyřazen ze soutěže. Po limitu deseti a půl hodin se totiž uzavírá bez rozdílu závod pro zdravé hvězdy i handicapované vozíčkáře."
Havajské peklo
O dva roky později musel Zbyněk znovu podstoupit nominaci. Vyšla mu, jak si přál. Když ho bratr Jan hodil koncem loňského října v sedm ráno do Pacifiku, udělalo se mu v mořských vlnách špatně. Měl motolici, zvedal se mu žaludek, myslel si, že se utopí. Nakonec doplaval - za hodinu sedmnáct minut. V depu se zdržel čtyři minuty. Nasedl do speciálního kola s představou, že 180 kilometrů jízdy po lávových polích rozpálených sluncem na víc než padesát stupňů musí ujet pod devět hodin. Kousek za polovinou trasy však píchl pravou zadní galusku. Nechtěl si připustit, že natrénovaných šest tisíc kilometrů doma na silnici bude zbytečných.
"Než si mě všimlo servisní vozidlo," vzpomíná student ekonomie, "ujel jsem na prázdném kole třicet kilometrů. Ruce jsem měl napumpované k prasknutí. Výměna trvala pět minut. Do konce mi zbývalo možná padesát, šedesát kilometrů. Náskok na časový limit se ztenčil. Musíš jet na doraz, říkal jsem si. Bál jsem se, aby to nedopadlo jako v roce 2001. Nakonec jsem dojel o dvacet minut dřív, než byl limit."
Před maratónem, na jiném typu vozíku, odpočíval ve stanu jen patnáct minut. Pak znovu začal roztáčet rukama kola formulky. O závěru závodu si do deníku napsal: "Blížím se zpět k městu, cílové bráně, vysněné metě. Čeká na mě brácha, běžíme spolu poslední metry maratónu špalírem lidí. Chtěl bych mu jednou ten doprovod vrátit. "Jsi ironman!!!", křičí na mě moderátor. Jsem ironman, mohu zvednout ruce a klidně zbořit i cílovou bránu, kdyby bylo třeba. Tak, a teď si můžu po dlouhém dni sednout."
Třináct hodin, sedm minut a čtyřiapadesát sekund. Čas, který si Zbyněk Švehla už nikdy nevymaže z paměti. Cílovou páskou na Alli Drive, nejslavnější triatlonové ulici světa, projel jako druhý vozíčkář světa a první Evropan. Mezi 1600 nepostiženými závodníky se umístil na 1281. místě!
Rok studií
V polovině loňského roku, po čtyřech letech čekání, dostal Zbyněk Švehla bezbariérový byt na Černém Mostě v Praze. Třikrát v týdnu sedne časně ráno za volant automobilu a jede trénovat dvě hodiny do bazénu na pražský Strahov, kde uplave několik kilometrů. Víc než závodění jej však teď zajímá studium na VŠE v Praze.
"Jsem zapsán na Fakultě financí a účetnictví, obor finance," doplňuje Zbyněk. "V červnu mě čeká poslední státnice, v září pak obhajoba diplomky na téma Podnikové a bankovní dluhopisy, jejich využití při řízení kreditního rizika. Bakaláře mám už v kapse. Dřívější uzavření studia ovlivnil trochu sport, moje roztěkanost i zdravotní problémy, kdy se u mě projevily únavové zlomeniny křehkých kostí necitlivých nohou. Studium dokončím, vím to. A Havaj? Určitě se tam vrátím, třeba už za dva roky. Hlavní důvod? No přeci ironman!"
SNÍMKY: HN - JAN ŠILPOCH A JAN ŠVEHLA
