Lokální rivalové se střetli na mezinárodním poli
/od našeho spolupracovníka/
Sto padesát kilometrů a bratři Francisco a Fernando Roigové. To dělí a spojuje dva španělské kluby - Valencii a Villarreal, mezi nimiž se včera pozdě v noci rozhodlo o jednom z finalistů Poháru UEFA.
Mezi fanoušky obou táborů panuje rivalita jako hrom. Jde o lokální derby, jež se na tak vysoké úrovni hrálo poprvé v historii. Pohled zpět napovídá, že se střetly celky s naprosto rozdílnou klubovou tradicí a také odlišným zázemím.
Supertým bez hvězd
V červnu 2001 se valencijský klub s netopýrem ve znaku propadl do velké nejistoty. Krátce předtím prohrál druhé finále Ligy mistrů za sebou, z domácí soutěže postoupil jen do Poháru UEFA a jeho řady opustily dvě osobnosti - největší hvězda Gaizka Mendieta a renomovaný argentinský trenér Héctor Cúper. Mnozí mysleli, že přišel čas ústupu z elitních pater španělského fotbalu.
Jenomže pod novým trenérem Rafou Benítezem se stalo něco, co je na jihu hodnoceno jako zázrak. Muž, jehož největším úspěchem byl do té doby postup ze druhé ligy, vytvořil kompaktní blok bez hvězd a ihned ho dovedl k vítězství v Primera división. Na něj "Los che" čekali tři desítky let.
Loňské páté místo a znovu jen Pohár UEFA byly částečným ústupem z pozic, ale nyní se valencijské komando znovu natahuje po ligovém triumfu. "Nemáme žádné superhvězdy, my jsme prostě supertým," glosuje situaci záložník Rubén Baraja v narážce na Real Madrid, nabitý hráči slavných jmen, která na jaře zdaleka tak neznějí. Zatímco dřív ve Valencii všechno záviselo na záložníku Mendietovi, dnes je v týmu řada vyrovnaných borců: Aimar, Ayala, Baraja, Caňizares, Carboni, Vicente, Mista, Oliveira a další.
Navzdory vnější fotbalové pohodě jsou uvnitř klubu cítit značné tlaky. Vyvrcholily vloni v létě bitvou o prezidentské křeslo, kdy hodlal majoritní akcionář Francisco Roig sesadit Jaimeho Ortího. Ten se sice udržel, ale má se co ohánět: akcionářům vadí zejména dluhy, navíc situace ve výkonném výboru stále připomíná sklad střelného prachu.
Stát se velkoklubem
O sto padesát kilometrů dál, v městečku Villarreal (na mapách často uváděn ve valencijštině jako Vila-real), vládne navzdory menším ekonomickým možnostem docela pohoda. Když v roce 1990 skončila Valencie v lize těsně pod vrcholem, zdejší tým právě sestoupil do čtvrté soutěže. Deset let poté se ale oba kluby už potkaly v elitní kategorii. V ročníku 2001/02 se Villarrealu začalo přezdívat Žlutá ponorka a také "matagigante" (zabiják obrů), protože mužstvo bez ostychu obíralo o body velkokluby.
Za neuvěřitelným vzestupem stojí hlavně prezident Fernando Roig, podnikatel s keramikou a bratr většinového vlastníka Valencie, který se do čela klubu dostal v roce 1997. "Moje filozofie je vytěžit ze zdejšího potenciálu maximum," ozřejmil svou strategii.
Zkonsolidoval tým a díky svým kontaktům (například velmi dobré vztahy s managementem AC Milán) dokázal do provinčního města v okresu Castellón dostat řadu fotbalových es, jako třeba loni v létě Sonnyho Andersona, Fabricia Collociniho, Juana Romána Riquelmeho nebo José Mariho. Někdy na přestup, častěji na hostování, ale vždy to bylo ekonomicky velmi výhodné. "Prezident do klubu hodně investuje, dneska už je Villarreal ve Španělsku považován za výborný klub, je na cestě stát se opravdovým velkoklubem," říká útočník Víctor, který hrál i za Real Madrid.
Do Poháru UEFA se Villarreal probil přes letní Intertoto Cup (vyřadil i Brno) a všichni zde sní o tom, že letošní úspěch v pohárové Evropě nebude poslední. "Dostaneme se, kam budeme chtít. Villarreal nemá žádný limit," usmál se prezident Roig. Postavení v ligové tabulce však nasvědčuje, že to ještě bude tuhý boj.
