V souvislosti se vstupem deseti zemí do Evropské unie se zostřila debata o výhodách a nevýhodách nízkých daní, především pak ze zisků firem. Zejména německý kancléř Gerhard Schröder je pobouřen nízkými daněmi v některých zemích EU a hrozí snížením dotací do unijního rozpočtu.
Je legitimní, když si Německo znovu rozmyslí postoj k financování unie. Po dlouhá desetiletí všichni automaticky předpokládali, že Němci budou platit a nereptat. Je ale alarmující, pokud kancléř používá argument nižších sazeb jako nástroj vydírání a pokud český premiér takovou rétoriku (a způsob uvažování) podporuje.
Z hlediska ekonomické teorie je daň ze zisku jasně nejhorší daní. Výrazně narušuje ekonomické prostředí, zvyšuje motivaci firem k daňovým manévrům, snižuje investice a tedy dlouhodobý růst a snižuje tak i zaměstnanost.
Navíc představuje klasický příklad dvojitého zdanění. Zisk firmy přece patří akcionářům, kteří jsou fyzickými osobami (neboť nikdo jiný na Zemi neexistuje, kdo by mohl firmy vlastnit, než lidé, fyzické osoby) a ti svoje příjmy také daní.
Není-li ekonomický důvod pro zdanění firemních zisků, je zde řada důvodů politických. Politici je totiž většinou "prodávají" jako zdanění bohatých.
Ve skutečnosti je to samozřejmě složitější. Vždy záleží na postavení firmy a její schopnosti přenášet daň na zákazníky, dodavatele, případně i zaměstnance.
Většina zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj si nevýhody daně ze zisku uvědomuje a posupně snižuje takzvanou statutární sazbu daně. Za posledních dvacet let klesla průměrná daň ze zisku v členských státech OECD z 50 na 37 procent a je možné očekávat další pokles.
V řadě zemí byl pokles ještě výraznější. Například Rakousko snížilo daň ze zisku ze 62 na 35 procent, Švédsko z 61 na 38 procent.
Jedinou zemí, kde v pozorovaném období sazba daně ze zisku vzrostla, bylo Španělsko (z 32 na 34 procent. V České republice je dnes sazba 28 a do roku 2006 má klesnout na 24 procent.
Zároveň s poklesem statutární sazby daně ze zisku dochází ve většině zemí k omezování odpisů a snižování daňových úlev pro firmy. V průměru klesl podíl investic, které je možné odepsat hned v prvním roce pořízení investice, z 83 na 76 procent. Pokles byl přitom nejrychlejší ve Velké Británii (ze 100 na 75 procent).
Celkové příjmy veřejných rozpočtů z daně ze zisku vznikají kombinací dvou vlivů (snižování sazby a snižování daňových úlev). Je zajímavé, že pro OECD jako celek podíl daní ze zisku na hrubém domácím produktu zůstává prakticky konstantní okolo tří procent HDP, koncem 90. let spíše mírně stoupal. Zároveň se mírně zvyšuje podíl daní ze zisku na celkových vybraných daních a pohybuje se okolo desetiny.
To znamená, že přinejmenším v rámci OECD nedochází k žádnému poklesu daňových příjmů a daňová konkurence nevede k propadu příjmů rozpočtů.
Autor působí v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Praha