snímky: HN - JAN ŠILPOCH A ARCHÍV
Své ztichlé a pokorné přání vyslovil šedesátiletý Neckář pár dní poté, co ho srazil na jevišti záchvat mrtvice a z hlavy mu zmizely texty všech písniček, včetně Běží liška k Táboru.
Jak se je úporně učí znovu, vynořují se před ním lepší i horší okamžiky čtyř desítek let jeho zpívání i života. Patří sem rockové balady i nezávazné písničky - popěvky. Nevyvratitelné soudní svědectví proti řediteli Pragokoncertu na obranu Marty Kubišové. Ale i vstup do KSČ, od něhož ho zrazoval i americký "pěvec míru" usazený v Honeckerově NDR - Dean Reed.
Harlekýn přichází
Poprvé se syn hospodářské ředitelky ústecké opery a operetního herce, tanečníka a zpěváka objevil v pražském Rokoku na podzim 1965. Baskytarista beatové skupiny Karkulka a pozdější Neckářův hlavní textař Zdeněk Rytíř byl jeho zjevem poněkud iritován. "Vytáhl ze sáčku boty, vrazil na jeviště a začal se divně hejbat. Moje přítelkyně pak zavírala rádio, kdykoliv hráli Neckářovu první nahrávku Ze soboty na neděli," vzpomíná Rytíř.
Právě s touto písní ale o rok později zaujal druhou příčku v rozhlasové soutěži Dvanáct na houpačce, hned za bigbeatovým Olympikem. Divadelník Ivan Vyskočil tehdy usoudil, že s rozpustilými klukovskými texty i dosud nevídaným akrobatickým projevem zapadl Neckář mezi Gotta a Matušku jako harlekýn z commedie dell' arte.
Publicista Jiří Černý ale již v roce 1966 popisoval v knize Zpěváci bez konzervatoře Neckářovo vystoupení, kdy nečekaně zazpíval dusnou kriminálnickou baladu Dům u vycházejícího slunce, již proslavila anglická skupina Animals: "Dlouhé pasáže přednášel polohlasně - a náhle vydal ostrý zvuk, který se úpěnlivě zaryl do uší posluchačů. Upoutal pozornost celého sálu, ztišil jej a úplně převedl do nálady příběhu." Černý z toho usoudil, že takovýto zpěvák není odkázán na opakování jednoho, byť neokázalého a sympatického typu. Dnes k tomu dodává: "Neckářova odzbrojující bezelstnost, vychovanost byla i trochu maskou pro publikum. Každopádně jsem ho slyšel mluvit o holkách stejně drsně jako Gotta nebo Matušku."
Bláznivý, magický mejdan
Kvas šedesátých let Neckář, který se stal hvězdou ještě rychleji než zpěváci z generace Suchého a Matušky, vůbec nevnímal. Při příchodu do divadla Rokoko ho nezarazilo, že jeho kolega v souboru - Waldemar Matuška, měl zapovězenou televizi i rozhlas poté, co kdosi rozšířil fámu o jeho opileckých kouscích v Karlových Varech. Tím se Neckář již tehdy lišil od Marty Kubišové, která se neokázale přihlásila k Matuškovi duetem Víc nechtěl by snad ani d' Artagnan.
Při koncertech v Olympii, kam byli na jaře 1968 pozváni s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou, zuřila v pařížských ulicích studentská revolta, hořela latinskoamerická čtvrť. Tři zpěváci z Československa se v hotelu stravovali za diety a pořadatelé je vozili po městě v citroenu s řidičem. "Slzný plyn jsme ucítili jen když šofér zapomněl dovřít okénko," vzpomíná Neckář.
První srážku s politickou realitou tak zažil na Kavkaze, kde natáčel s litevským hercem Juozasem Budraitisem film Kolonie Lanfieri. Ráno 21. srpna 1968 si ve stanu pustili rádio, z něhož se linulo prohlášení ÚV KSSS o internacionální pomoci. Oba se rozbrečeli, Juozas mu řekl: "Teď je tam budete mít pořád jako my, kterým pomohli už v roce 1940."
Šok z okupace rychle přehlušila nová vlna slávy. V listopadu 1968 vznikla skupina Golden Kids. Scénické koncerty tří hudebních a lidských typů - fatální ženy Kubišové, líbezné plavovlásky Vondráčkové a mezi nimi poletujícího, lyrického skřítka Neckáře - si podmaňovaly diváky různých generací. "Před odpoledním vystupováním jsem si z Vaška utahovala: "Přijdou holčičky, tak si zakřič, zadováděj. Večer budeme hrát pro dospělé, kteří chodí na mne," vypráví Marta Kubišová.
Smíšené popové trio, to bylo tenkrát něco unikátního i ve světovém měřítku. Kolem Golden Kids se točili zástupci anglických i rakouských nahrávacích firem. "Zlatá kůzlata" jezdila do Vídně na oběd s šéfem Polydoru. Každý ve stejném modelu fiátku, které si Neckář, Kubišová i Vondráčková koupili v barvách československé trikolóry. "Tehdy jsem měl pocit, že tenhle bláznivý magický mejdan už nikdy neskončí," říká Neckář.
Podřezávání kůzlat
Mejdan skončil v úterý třetího února 1970. Čerstvý ředitel Pragokoncertu František Hrabal položil před Václava Neckáře tři pornografické fotografie a prohlásil: "Jedna z těch holek je Kubišová. Jistě chápete, co to znamená. Na další štaci už pojedete jenom s Vondráčkovou." Když zděšený zpěvák odmítl dívku na fotografii identifikovat, Hrabal přitvrdil: "Máme ještě jiné snímky a dokonce pornofilm, který Kubišová natočila v jedné vile v Braníku."
Když Neckář úplně vyvedený z míry přišel za Kubišovou, věcně se ho zeptala: "Proč jsi mu neřekl, že nemám takováhle prsa? Vždyť jsi po nás kolikrát pokukoval v šatně."
Nicméně mafiánská intrika vytočila Kubišovou a jejího manžela režiséra Jana Němce natolik, že podali na Hrabala trestní oznámení. Němec po mravenčím pátrání objevil dánský pornografický časopis, z kterého fotografie pocházely. Korunním svědkem u soudu se však stal Neckář. V přímočarém svědectví potvrdil, že mu ředitel Pragokoncertu fotografie ukazoval.
Usvědčený Hrabal, aby vyvázl se smírem, musel uvést do protokolu: "Dívka na fotografiích, které jsem Václavu Neckářovi ukazoval, není Marta Kubišová." Dalších osmnáct let pak Hrabal důsledně mařil jakoukoliv Neckářovu šanci zpívat na Západě.
"Kůzlečí" trojici kulturní šéfové nechali vystupovat až do konce roku 1970. Pak se termíny pro koncerty pod různými záminkami odsouvaly, až padly úplně. Vondráčková pochopila nejrychleji. Sebrala kapelu Golden Kids a odjela s ní zpívat do Sovětského svazu.
O mrtvolách nemluvte
Neckář odmítl bez Marty Kubišové vystupovat. Téměř rok pomáhal žokejovi Ferdinandu Minaříkovi starat se v Chuchli o koně. "Po tom zážitku s Františkem Hrabalem mě svět pop music děsil. Zároveň jsem se cítil jako někdo, komu berou drogu," říká Václav Neckář. "V téhle rozpolcenosti jsem stále věřil, že se Marta vrátí."
Na konci roku 1971 se nechal přesvědčit skladatelem Bohuslavem Ondráčkem a svým budoucím manažerem Hanušem Bunzlem, aby dal dohromady kapelu. Souhlasil i s účastí na takzvaném konsolidačním koncertu v Moskvě. Na shromáždění před odletem si ministr kultury pochvaloval, že do Moskvy jede každý, kdo něco v pop music znamená. "Chybí Marta Kubišová," prohlásil Neckář. František Hrabal pak na něj řval, že po něm půjde, dokud ho nezničí.
Za Kubišovou docházet nepřestal, ani když pracovala jako sekretářka ve Výstavbě sídlišť. Tak trochu v něm viděla mladšího sourozence poté, co její bratr i Jan Němec emigrovali. "Často přišel s tím, že už ví, jak mě dostat na jeviště. Říkala jsem mu, Vašku, neblázni, kdybych vystoupila po tvém boku, tak tě zničí. Budeš nešťastný."
V roce 1976 se Neckář bavil s ekonomickým ředitelem Pragokoncertu Posejpalem o svých koncertech. Vlivný úředník nešetřil chválou. Bezvadně jim to šlape. Ale chtělo by to nějakou ženskou. Neví Neckář o nějaké nevyužité zpěvačce s pořádným chraplákem? Když Neckář připomněl Kubišovou, Posejpal se rozkřikl: "O mrtvolách přede mnou nemluvte!"
Rockerem i komunistou
Když začal vystupovat se skupinou Bacily, řekl mu kdosi na premiéře jeho nápadně rockového recitálu: "Václave, vy teď nějak taky zpíváte!" Odpověděl, že se snažil zpívat vždycky, ale nikdo si toho nevšiml.
Sklízel ale uznání i u hudebních odborníků, shromážděných kolem časopisu Melodie. "Ukazoval, jak by měl vypadat kvalitní střední proud. Neckářovy desky Tomu, kdo nás má rád a Planetárium posouvaly český rock hodně dopředu," říká publicista Jan Rejžek.
Na umělce, kdysi náročnějším publikem pohrdavě přehlíženého, začali chodit i příznivci nejtvrdšího soundu. Neckářovo představení Planetárium, v němž devadesát minut nepřetržitě hrál, zpíval i tančil za zvuků nesmlouvavého rocku, dosáhlo v letech 1979 až 1982 sto padesáti repríz a bylo vždy vyprodané. "Měl ve svém rozsahu a zejména ve výškách tolik tónových barev a struktur, kolik mívá v sobě uloženo drahý syntezátor," napsal v recenzi Jiří Černý.
Jenže pak začal Neckář vystupovat i před jiným publikem. Jezdil na mezinárodní mládežnické festivaly. Do repertoáru zařadil i silně angažovaný popěvek Ten chléb je tvůj i můj, který na objednávku rozhlasu napsal autor Modlitby pro Martu - Jindřich Brabec. "To byla jedna z největších blbostí, jaké jsem kdy nazpíval," uznává Neckář. "Ale líbila se v Polsku. Tam to prostě brali jako vlasteneckou píseň. Vlastenectví tam nebylo tak zdiskreditované a spojované s vládnoucí stranou."
V roce 1981 vstoupil do KSČ. "Prostě mně ruply nervy. Měl jsem zase nějaký konflikt s šéfem Pragokoncertu, který kolem mě neustále kroužil a čekal, až šlápnu vedle. Vynadal mi za to i Dean Reed. Kumštýř by neměl být členem žádné strany, protože si vždycky naštve část publika, říkal. Asi měl pravdu. Ale já musel pořád víc ustupovat, abych vůbec mohl zpívat."
Podle Zdeňka Rytíře za Neckářovou pochybnou angažovaností stál jeho neoficiální manažer Hanuš Bunzl. "Jako dítě zažil Bunzl koncentrák a tam si vypěstoval nutkání přežít za každých okolností. Neckář v něm viděl svého uměleckého i osobního guru. Jako manažer byl pro něj požehnáním, ale také ho dotlačil do situací, kam by Václav sám nešel," soudí Rytíř.
Poprvé zasáhl Bunzl v době podepisování Anticharty. Neckář tenkrát vystupoval v Berlíně. Dodnes tvrdí, že za něj někdo poslal telegram, jímž se dodatečně k Antichartě připojil. Když chtěl pátrat, kdo telegram napsal, řekl mu Bunzl: "Hele, chceš udržet kapelu a zpívat? - Švýcaři nás neosvoboděj. Tak to nech být."
Na křižovatce doleva
Zpívání na politických festivalech ani nahrávání podbízivých písní nakonec Neckářovi moc nepomohlo. Rozhlas a televizi v druhé polovině osmdesátých let ovládly party Františka Janečka, Davida Vávry, Michala Davida a dalších umělců druhé a třetí garnitury. Když po jednom nevydařeném koncertu Bacilů seděli v šatně, řekl Bohuslav Ondráček Neckářovi napůl vážně a napůl sarkasticky: "Podívej se na Kotvalda s Hložkem - tak se dneska dělá scénický rockový pohyb."
Ale problém byl i v tom, že zájem publika se od beatu přesouval k písničkářům a kapelám typu C a K vokál, Spirituál kvintet, kteří se nepodbízeli vládnoucí elitě. Jejich písně byly pro rozhlas a televizi nepřijatelné svou osvobozující hloubkou, zato měli plné sály. Mohl jít Neckář touhle cestou, kdyby se na osudové křižovatce nevydal s mládežníky na festivaly politické písně? "Určitě, právě v nejlepším rockovém období měl k lidem kolem C a K vokálu dost blízko. Ladislav Kantor mu otextoval celou desku balad," připomíná Jan Rejžek.
Na jaře 1989 konečně mohl přijít Neckář vítězoslavně za Martou Kubišovou. Uzavřel smlouvu na koncerty 26. a 27. prosince 1989. Kubišová v ní byla uvedena jako host. Navrhl Heleně Vondráčkové, aby vystoupila s nimi. Odmítla s tím, že o Vánocích nepracuje. Koncem listopadu změnila názor a po společném koncertě chtěl Neckář obnovit Golden Kids. Skeptická Kubišová ale již tehdy odhadla, že nelze po dvaceti letech tuhle nit napevno navázat. "Život každého z nás vytvaroval úplně jinak," připomněla svým "kůzlatům."
Vzkaz od "madame Mrtvice"
Ihned po převratu postihl Neckáře pád na okraj zájmu, stejně rychlý, jako byl jeho let k výšinám koncem šedesátých let. Ačkoliv viděl, že o staré šlágry producenti ztrácejí zájem, po celá devadesátá léta se nepokusil prorazit s novou deskou. "Chyběl a doteď mi chybí Hanuš Bunzl, který umřel už v roce 1986," říká zpěvák. Jiří Černý ale mluví o sebelítosti i určité lenosti, jimž zpěvák rychle propadl. "Kdykoliv jsem s ním mluvil, kapalo z něj bolestínství, bylo to hodně nepříjemné."
Média ztratila o Neckáře zájem. Bulvární tisk občas s gustem otiskl fotografii zavalitého a těžkopádného muže, v něhož se někdejší harlekýn pop musik proměnil. Útěchu nacházel ve fungujícím Fan klubu, pro jehož členy pořádal letní diskotékové dovolené. "Neckář vždycky přitahoval zejména lidi, kteří byli psychicky na dně nebo tělesně postiženi. Jako by měl nějaký přídavný barel citu, z něhož si zavdávali," říká Zdeněk Rytíř.
Teprve úspěch na trutnovském Open Air Music Festivalu v roce 2001, kde Neckářovi a Bacilům aplaudovali i pankáči a ctitelé grunge, polil zpěváka i Bacily živou vodou. Zase koncertovali po republice, vraceli se i k písním z "planetárního" období a měli úspěch.
Na jednom z koncertů Neckáře srazil záchvat mrtvice. Když ho Zdeněk Rytíř navštívil, zpěvák ho porazil ve hře scrabble, ale nevybavil si text žádné písničky. "Bylo to až irvingovsky absurdní. Zpěvák a herec, který zjistí, že zapomněl texty a když promluví, plete si slova a komolí koncovky," říká Zdeněk Rytíř.
Jenže Neckář si texty písniček opisuje na papír, pak dokola čte a ukládá do paměti, navždy ochuzené o třicet procent původní kapacity. S logopedy pracně obnovuje zasažené centrum řeči. Když mu doktor řekl: Zhubni, nebo zemřeš, shodil pětatřicet kilogramů. Teď se vejde do kostýmu, který si uchoval z let, kdy ho zbožňovaly třináctileté fanynky. "Jako by mi pánbůh ústy paní Mrtvice posílal vzkaz: Tady máš ještě jednu šanci," uvažuje.
Jenže, co s ní? Kritici mu doporučují komorní recitály ve stylu českého Aznavoura. Kamarádi z kapely, kteří potřebují vydělávat, ho tlačí do rockové vývrtky. A Neckář? "Jsem stejně starý jako Mick Jagger. A ten vystřihne Lady Jane i Satisfaction," říká sebevědomě a těžce loví správné tvary slov ve zraněné paměti.
