Jeden svět má hlavního hosta: smrt

Etnické čistky, občanské války, smrt kvůli katastrofální sociální nebo ekologické situaci, či důsledky rasové nebo náboženské nesnášenlivosti. Smrt nemůže poučeného návštěvníka mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět překvapit.
Přesto se v programu letošního ročníku, který v Praze začíná právě dnes, slova jako smrt a umírání objevují ještě častěji než v minulých letech. Není to dáno ani tak zhoršenou ekonomicko-politickou situací ve světě; jde o úmysl pořadatelů přehlídky, kteří tradiční tematické okruhy rozšířili například o volnou linii snímků věnovaných důstojnému stáří (a umírání).
V českém prostředí tuto problematiku načala o Vánocích režisérka Olga Sommerová, jež ve svém dokumentu Cesta domů zmapovala zázemí jednoho hospicu. Obecný přesah šel shrnout do věty: "Současný člověk neumí na rozdíl od minulosti umírat."
V podobném duchu vznikl namátkou finský esej Tváří v tvář smrti, jehož autorka - Kiti Luostarinenová - se pokusila oddémonizovat smrt. Humánní poselství čiší rovněž z více než dvouhodinového filmu Kanaďana Allana Kinga s názvem Důstojné umírání, natočeného ve stylu cinema verité.
Obdobně si počínal také švédský dokumentarista Bengt Jägerskog v lyrickém snímku prodchnutém osobitým humorem, Hugo a Róza. Odtud by mohly vést paralely například k Michálkovu Babímu létu - snímku, jehož aktéři jsou ve svém stáří na míle vzdáleni pasivnímu čekání na smrt.
V hlavních promítacích sálech festivalu (Divadlo Archa, Městská knihovna, kina Evald, Bijásek Kotva nebo Perštýn) budou samozřejmě i letos k vidění filmy naplňující hlavní poslání přehlídky - rozšiřovat povědomí diváků o světě kolem nich.
Proto strhující záběry ze strastiplných cest ilegálních emigrantů, proto portréty lidí potýkajících se s různými duševními i tělesnými handicapy, proto filmy přibližující drtivý dopad globalizace na ekonomiky méně vyspělých států.
Vedle tematické vertikály pořadatelé zpracovali i časovou horizontálu. Mnoho témat a motivů spadajících pod hlavičku Jednoho světa totiž má své kořeny v minulosti, často mistrně zpracované předchůdci dnešních mladých filmařů.
Ke klenotům letošní přehlídky tak nesporně patří sugestivní dokument V roce prasete. Emile de Antonio jej v roce 1968 natočil se záměrem upozornit na nelidské podmínky, jimž jsou vystaveni vietnamští civilisté, i na psychické trauma stíhající americké vojáky. K minulosti staré sice několik desetiletí, ale nadále ovlivňující životy mnoha lidí, se vrací rozsáhlý materiál Patricio Guzmána, dokumentující okolnosti nástupu generála Augusta Pinocheta k moci v Chile roku 1973.
Celkem bude do 22. dubna promítnuto kolem 160 snímků ze tří desítek zemí. V hlavní soutěži festivalu se sešlo patnáct titulů, český zástupce chybí.
Absence tuzemských dokumentaristů v soutěži ale neznamená, že zdejší tvůrci nejsou schopni přispět do spektra témat odpovídajících požadavkům pořadatelů. Ze starších prací bude uveden například snímek Věry Chytilové Čas je neúprosný. Z těch nejnovějších potom sociálně-kulturní sonda Eriky Hníkové mezi mladé dívky - Ženy pro měny.

Související