Senát koná vzorně. Za zpoždění je zodpovědný Hrad

/od našeho spolupracovníka/
Praha, 9. 4. 2004
V patnáctičlenném týmu ústavních soudců jsou nyní čtyři místa neobsazena a Ústavní soud tak nemůže rozhodovat v plénu o složitějších případech. Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl s HN hovořil o problémech, které z toho plynou.


hn: Jak hodnotíte současnou situaci, nacházíme se v ústavní krizi, nebo ne?
Ústavní krize je velmi přesné označení. Ve srovnávací nauce rozumíme ústavní krizí stav, kdy je některý z nejvyšších orgánů státu ochromen ve své funkci a přestane - dočasně třeba - fungovat. Takže jde o ústavní krizi. A nepomůže tomu ani, když mluvčí prezidenta pan Hájek řekne, že to není pravda, že to není krize a že vlastně pan prezident řekl, že to není krize, tudíž to krize není.


hn: Mohlo by se něco takového stát například v USA?
Všimněme si, že v USA je například prezident volen s předstihem.Takže po Washingtonu chodí volený prezident - president elect - který ještě teprve za měsíc či dva nastoupí do funkce. Takhle mohou chodit po Washingtonu i dva schválení nejvyšší soudci a teprve, když ten předcházející odchází, tak ten druhý nastoupí do té funkce. Funguje to na principu letadla, které je stále v pohybu a nemůže se zastavit. K tomu není zapotřebí přepisovat ústavu. V rozumném systému musí vzniknout určitý zásobník, mohou tam být ústavní soudci, kteří jsou vybráni prezidentem, schválení Senátem, ale nejsou ještě jmenováni do funkce. Mohou být jmenováni do funkce až v tom okamžiku, kdy ten předcházející soudce končí svůj termín. Musí to být jako v letadle, které se nedá zastavit. Pilot, který má střídat, už je připraven a jenom si přesedne.
Mně se zdá, že u nás to začneme řešit až pět minut po dvanácté. Tento národní zvyk všechno řešit na poslední chvíli je opravdu neblahý.
Všimněte si, že když rozhodoval Ústavní soud, tak dával vládě či parlamentu vždycky dlouhý termín, pokud možno velmi dlouhý, aby opravili ten který zákon. A jak to dopadlo. Teprve v posledním měsíci nebo týdnu se o tom začne jednat. Dokonce se u nás považuje za předčasné se tím zabývat dříve. A v pozadí toho všeho, podle mého názoru, je malá pozornost a respekt k Ústavnímu soudu.


hn: Proč si nestěžují samotní současní ústavní soudci na to, že jejich instituce je zmrzačená?
Naprosto nesouhlasím s tím, když novináři snad jakoby vyváženě rozkládají vinu mezi Senát, Hrad a Ústavní soud. Za současnou situaci může výhradně ten ústavní orgán, který má pravomoc zahájit proces jmenování. To je Hrad. Problém je také v tom, že na Hradě není institucionalizovaný útvar, který by soudce systematicky, trvale a dlouhodobě vybíral a připravoval, což je běžné ve všech ústavních systémech, které se podobají našemu. Na Hradě musí být veliké oddělení, které se specializuje na výběr soudců. Mimochodem nejenom ústavních, ale i těch ostatních. Musí se na tom pracovat pořád, musí existovat ten zásobník a pořadník, aby mohli být kandidáti posíláni do Senátu jeden za druhým. Už jsem také zaslechl, že za situaci může Senát, protože neschvaluje kandidáty. Tomu nerozumím. Přece tu není senát od toho, aby schvaloval všechno to, co tam prezident pošle. Prezidentovi úředníci musejí sledovat termíny, mít jakýsi ústavní kalendář a s předstihem konat.


hn: Mohli bychom to všechno asi nazvat určitou kulturou ústavnosti, která u nás není zakořeněna?
Instituce nejsou vybaveny příslušným množstvím odborníků. Mohu vám udělat srovnávací studii s jinými postkomunistickými státy, které mají desítky právníků v prezidentské kanceláři: Slovensko, Polsko, Maďarsko. Jen u nás je jich velmi málo. To se ale do určité míry týká obou našich prezidentů - podcenění významu právnictví a právních institucí.


hn: Já mám na mysli ten apelativní tón. Proč neslyšíme podobně alarmující slova, jako od vás, od předsedy Senátu nebo předsedy Ústavního soudu?
U nás je taková tradice, že systém komunikace mezi nejvyššími ústavními orgány má být smířlivý a souhlasný. On má ale být více konfrontační. Má-li dělba moci fungovat, tak mají jednotlivé pilíře moci se sebou často nesouhlasit. A dostávat se do sporů. Mimochodem, moderní politologie takhle měří skutečně autentické fungování nejvyšších orgánů státu, těch oddělených pilířů moci. Kolikrát se Ústavní soud postaví proti legislativě, kolikrát proti exekutivě. Tak se pozná funkčnost Ústavního soudu. U nás mezi těmi orgány panuje jakási vznešená pohoda, ačkoliv má fungovat dělba moci, kontrola, konkurence a vzájemná kritika.
Naopak, co je u nás nesmírně konfrontační, jsou politické strany. Přitom právě ty by měly dokázat být konciliantní. Například když se jedná o společné zájmy zahraniční politiky. Všimněte si, že některé politické strany jsou vůči sobě vždycky v odporu, i když je očividně v celostátním zájmu, aby se určitá věc udělala.


hn: Plní podle vás Senát svoji úlohu dobře, nebo najdete na jeho počínání nějaké mouchy?
Nevidím žádné mouchy. Nechci být vyvážený mudrlant, který zkritizuje rovnoměrně všechny. Senát koná vzorně. Všimněte si s jakou rychlostí reaguje na ty prezidentské návrhy. Za zpoždění je zodpovědný Hrad.


hn: V kuloárech se říká, že prezident čeká na to, až se změní struktura Senátu po podzimních volbách.
To je čistá spekulace, já se k tomu nechci vyjádřit. Mně to teda nenapadlo. Já si spíše myslím, že příčina ústavní krize je v podcenění významu Ústavního soudu. A významu konstitucionalismu jako korektury parlamentaristického populismu, tedy víry v to, že všechno má rozhodovat především parlament a víry v to, že soudní moc je jaksi nižší.


hn: V Kazachstánu mají také Ústavní soud. Dokonce se pro něj staví nový palác. Přitom každý ví, že v něm sedí pouze loutky tamějšího prezidenta. Nehrozí nám nebezpečí podobného formalismu?
To je takové "jakoby". Já bych to nazval udržování vzorné fasády ústavního systému, kdy ty orgány se mezi sebou vůbec nekonfrontují. Kdyby všechny návrhy prezidenta prošly - a někteří po tom volají, že se to má předprojednat, což je typický socialistický prvek - tak se to velice podobá volbám, ve kterých 99,9 procenta zvolí jednoho kandidáta. To už přece známe, to je to formální divadýlko. Od toho přece existuje Ústavní soud, aby některé návrhy skutečně zamítal, aby některé kroky konfrontoval a kritizoval. Ale u našich politiků to vyvolává neustálý údiv. Vždyť my přece máme mandát, tak jak to, že nám do toho někdo mluví?
Nemám pro to lepší slovo než divadýlko. Aby bylo jasno, ústava se musí dodržovat doopravdy a nejen na oko. Smyslem ústavy je zafixovat pravidla, která musí být v souladu s přirozeným hodnotovým systémem. Divadýlko je to v tom, že se všechny procedury jakoby přesně dodrží, dokonce je to naleštěno jako nová karosérie, ten lak musí byt naprosto dokonalý a celé je to předem nacvičené. Jenom se provádí scénář. To je přece vlastnost totalitních parlamentů a ústavních soustav. Celá ústava je pak fasáda. Neprobíhají skutečné rozpory jednotlivých mocí. Není to jako třeba fotbalový zápas, který má přesná pravidla, která se musejí dodržovat.
Všech 28 postkomunistických zemí má Ústavní soudy, ale podle mého názoru jen několik z nich jsou skutečně fungující, autentické Ústavní soudy.


hn: Je lepší mít fasádu, nebo nemít nic?
Jestliže ta fasáda vůbec nefunguje, tak má tu výhodu, že lidi jakoby ukolébává a hned se nevyjeví pravda. Jsou země, které řeknou: my nemůžeme mít Ústavní soud, protože nejsme v tom stadiu. Nebo: my nemůžeme mít dokonce ústavu a všechny sofistikované instrumenty. Můžeme mít jenom ty základní. Je ale strašlivá chyba, když se zavádění demokracie omezí třeba jenom na vládu většiny a svobodné a férové volby. Pak se mohou zvolit Mečiarové.


hn: Jak je důležité, jestli je ústavních soudců dvanáct, nebo patnáct?
Mnoho lidí u nás má tak úžasný smysl pro minuciózní hru s detaily, že jim uniká smysl a funkce té instituce. Samozřejmě, je-li 12 soudců (a teď jich je jen 11), je to jiné hlasování, než když jich je 15. Ta kvóra a konfrontace se vytvoří jinak.
Rozvažování a proces má jinou povahu, než když je soudců plný počet. Je to stále stejný způsob myšlení.


hn: Neměly by být v ústavě sankce za její dodržování?
To je naprostý nesmysl. Jde o ten samý problém, jako kdo soudí soudce, kdo kontroluje kontrolora. Někde to má vždycky konec.

Související