Je to nelichotivý pohled. Renesanční všeuměl Leonardo da Vinci stojí v centru Milána a jeho kamenné oči se zabodávají do hromady lešení a bednění. Nad jeho hlavou křižují oblohu ramena jeřábů a všude je slyšet klepání kladiv a sbíječek. Ještě před několika lety měl Leonardo lepší výhled: pozoroval cvrkot u milánské La Scaly - svatostánku opery.
"Tam nemůžete. Mohlo by na vás něco spadnout," křičí zedník, když si všiml, že se snažím nepozorovaně proniknout do areálu a projít si vybouraný interiér. Během několika vteřin u mě byli dva pracovníci ostrahy. "Kdyby byla stavba otevřená, turisté by si odnesli La Scalu po kouscích. Lidé dnes mají rádi suvenýry, místo aby chodili na operu," tvrdil jeden.
Proč ale dnes lidé chodí více do kina než do divadla? Proč je opera uctívanou ikonou, ale masové publikum jí nepřijímá? Americký publicista John Keer vydal kdysi knihu Jak nepsat hru, v níž vysvětluje, proč film na počátku 20. století přebral divadelním prknům diváky.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
