S filmem - přesněji řečeno s filmy do kin - se rozloučil již na začátku osmdesátých let minulého století, kdy své rozsáhlé dílo korunoval velkolepou rodinnou freskou Fanny a Alexandr. Právě tehdy oznámil, že "odkládá filmovou kameru", a svůj úmysl také uskutečnil. Rozhodně to však neznamenalo, že zanechává veškeré umělecké činnosti: jeho neutuchající kreativita v následujících letech jednak dál nacházela přetlakový ventil v divadelní režii, jednak se přesunula do jiných oblastí. Především se začal systematicky prosazovat na literárním poli: po nekonvenční autobiografii Laterna magica vydal mimo jiné filmové povídky a romány Dobrá vůle, Nedělňátka, Soukromé rozhovory a Nevěra. (Třeba dodat, že tyto texty se dočkaly i filmové podoby. Zasloužilo se o to několik skandinávských režisérů a režisérek včetně Bergmanova syna Daniela a jeho někdejší družky, známé norské herečky Liv Ullmannové.)
Kromě toho se občasně věnoval televizní tvorbě: v osmdesátých a devadesátých letech vznikly snímky Po zkoušce, Dva blažení, Karinina tvář a Co chvilku křičí na jevišti světa. Televize jako perspektivní a atraktivní médium ho ovšem poprvé nadchla už před třemi desítkami let, kdy natočil svůj divácky patrně nejúspěšnější opus, pětidílný seriál Scény z manželského života, zabývající se problematikou partnerských vztahů. Masově sledovaný seriál, jehož zkrácená verze se později vydala na úspěšné tažení po kinech desítek zemí, měl také vedlejší, mimoumělecké účinky: ve Švédsku tehdy stoupl počet rozvodů, protože mnoho manželských dvojic se po zhlédnutí Bergmanova díla rozhodlo konečně řešit svoje dlouhodobé soukromé problémy.
Dvě hlavní postavy Scén, manželé Johan a Marianne, získaly světovou popularitu a svému tvůrci zjevně pevně přirostly k srdci. Natolik pevně, že po třiceti letech pocítil potřebu se k seriálu vrátit a pod názvem Sarabanda natočit jeho volné pokračování. Jeho světová televizní premiéra se konala na sklonku loňského roku, kdy zároveň vyšlo knižně, jako filmová povídka. Bergman si takto jednak sám dal dárek k životnímu jubileu, jednak vytvořil uměleckou závěť - Sarabandou se má definitivně uzavřít jeho filmografie.
V rolích obou protagonistů se znovu objevili jejich původní představitelé Liv Ullmannová a Erland Josephson, dvě vedlejší role ztělesnil další ostřílený bergmanovský herec Börje Ahlstedt a mladičká herečka Julia Dufveniusová. Všichni čtyři se bravurně zhostili svých partů v komorní tragédii o deseti krátkých dějstvích, která atmosférou a duchem nezapře svého tvůrce.
Johan a Marianne se na televizní obrazovku a filmové plátno vracejí jako staří nebo přinejmenším zralí lidé: jemu je osmdesát šest a jí šedesát sedm. Během dlouhých let a desetiletí, kdy se nestýkali, oba dál těkali v milostném bludném kruhu - jejich životem prošli další manželé a manželky, milenci a milenky. Děti, které spolu měli, je už dávno opustily - jedna dcera zmizela v Austrálii, druhá trvale pobývá na psychiatrické klinice. Pouto, které je dva kdysi spojovalo, však zjevně dosud drží, a tak se Marianne jednoho dne rozhodne Johana navštívit ve venkovské vile, kam se na stará kolena odstěhoval. Jak se záhy ukáže, někdejší erotické vášně sice už vzaly za své, na jejich místo ovšem nastoupily vášně jiné, chmurnějšího rázu.
Témata Sarabandy si divák nutně asociuje s mnoha staršími Bergmanovými filmy: s Hosty večeře Páně, Podzimní sonátou, Fanny a Alexandrem, ze všeho nejvíc však patrně s Lesními jahodami. Johan je - podobně jako profesor Isak Borg, protagonista tohoto klasického díla z druhé poloviny padesátých let - citový invalida. Ale zatímco Borg v průběhu děje filmu dokáže překonat emocionální pustotu, samotu a životní cynismus a "polidštit" se, Johan se zarputile zakopává na svých pozicích. To se mimo jiné projevuje v jeho vztahu k synu z dřívějšího manželství Henrikovi. Johan Henrika považuje za neschopného budižkničemu a ten na oplátku otcem hluboce pohrdá, je však na něm naprosto finančně závislý, a musí se tedy před ním stále ponižovat. Navíc jsou oba muži platonickými soky v lásce, a to hned dvojnásobnými: ve vztahu k Henrikově předčasně zemřelé ženě Anně a k jeho dceři Karin, talentované mladé cellistce. S Karin se oba - každý po svém - snaží manipulovat a určovat směr její profesionální dráhy. Ta se ovšem nakonec oběma samozvaným poručníkům vzepře a rozhodne se vzít osud do vlastních rukou. Henrik, který je na ni citově zcela závislý, se s tím nevyrovná a (neúspěšně) se pokusí o sebevraždu.
Do rodinného dramatu je bez vlastního přičinění vtažena Marianne, která se však především snaží zrekapitulovat a pochopit svůj vztah k Johanovi. Stejně jako ve Scénách z manželského života se v jedné ze závěrečných scén filmu oba bývalí manželé spolu opět ocitnou v posteli. Přestože jsou nazí, je tato "postelová" scéna dokonale oderotizovaná. Do popředí naopak vystupuje jejich fyzická zchátralost a především neschopnost smysluplné komunikace. Nechybí žádné obvyklé bergmanovské ingredience - pocity viny, tísnivé prožitky samoty, strach ze smrti, nenaplněná touha po smíření se světem a životem.
Přestože na samém konci Sarabandy zasvítí jiskřička naděje, když Marianne navštíví v psychiatrické léčebně svou dceru a poprvé po dlouhé době se svým dítětem naváže jakýsi kontakt, je poselství filmu spíše pochmurné nežli povzbudivé. U tvůrce, který přes půl století programově znejisťoval a zaséval pochybnosti, to však asi sotva překvapí. Bergmanovi se vždy dařilo zanechávat v duši diváků hlubokou stopu a jeho filmový testament rozhodně není v tomto směru výjimkou.
REPRO: Norstedts Förlag
