Modelka, která se rozhodla svou kariéru zpestřit úkrokem k pop music. Na první pohled obskurní spojení, které však v řídkých případech může přinášet plody.
Promenovat se po francouzských přehlídkových molech odjela ve svých čtrnácti letech také litvínovská rodačka Iva Frühlingová (1982). Její módní anabáze podle všeho dopadla dobře; Francouzi Ivino jméno přesto v posledním roce zmiňují hlavně v souvislosti s hudbou.
Její debutové album Litvinov, které v těchto dnech vychází i v České republice (Virgin/EMI 2003), se dokonce vyšvihlo na přední místa prodeje. A dětsky vyhlížející mladou dámu zahrnuly superlativy. Označení šansoniérka je ovšem z pohledu tuzemského posluchače přinejmenším zavádějící: Ivin projev má daleko jak k Edith Piaf, tak k recitálům Hany Hegerové.
Šansonem je v moderním francouzském pojetí označována každá píseň, kde se důraz klade na projev zpěváka či zpěvačky; podstatný je text, v hudbě není místo pro sóla, doprovodní muzikanti tvoří daleko spíše kulisu a background - prostě je to "písnička".
Písničková je i nahrávka Litvinov. V Česku, kde si potrpíme na přesnější stylové kolonky, bychom řekli rozhlasový pop nebo mělčí rock. Rozhodně ne kýč ani syntetický produkt poslepovaný v hlavách producentů!
To, že Frühlingová oplývá slušným hudebním cítěním a uším Francouzů lahodícím projevem, dokazuje už v první skladbě, hitovce Ou tu veux quand tu veux. Její hlas je jasný, zvonivý, šálivě nevinný. Zapadá do linie zpěvaček s dětskými hlásky, které popisovaly záludnosti života. Stačí vzpomenout Vanessu Paradisovou.
Vzhledem k tomu, že po instrumentální stránce Litvinov invencí zrovna nehýří, bylo by však 48 minut za doprovodu výšek dívčího hlasu nesnesitelných. Proto Frühlingová už v druhé písni La Muerte nasazuje protřelejší, méně naivní témbr. Z hudby sálá živočišnost, takřka sexualita - slova však opisují strach ze smrti a konečnosti.
Co skladba, to jeden mustr. Upozaděné kytary, nenápadné syntetizátory, rytmická bicí a Ivin hlas, těkající od sladkobolných poloh po ty netečné až cynické. Žádná z melodií nepřekračuje práh zapamatovatelnosti; ale právě v tom docela dobře tkví drobné kouzlo alba Litvinov. Frühlingová, coby modelka, zkrátka dopadá mnohem lépe než zpívající právníci, herečky nebo bubeník. Práce je však před mladou umělkyní ještě dost a dost.