Realita předběhla film. Velké, umělecky náročné filmové fikce nestačí reagovat na dobové události. Diváky přitom zajímá právě to, co se děje kolem nich, o čem četli, co znají. 

Proto na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně slavily úspěch malé, flexibilní snímky. Vítězný film přehlídky - drsná romance Proti zdi od německého režiséra Fatiha Akina o milostném vztahu dvou Hamburčanů tureckého původu - je vším, jen ne skrumáží velkých metafor.

Hlavní mužskou postavou je čtyřicátník se sklonem k depresím a alkoholu. Jeho mladičká manželka se i proto snaží utéct z vězení tradic a předsudků, které kolem ní postavila její příliš tradicionalistická rodina. Režisér líčí její osud bez velkých okázalostí, přímo.

Také další oceněné filmy se vyznačují jednoduchými příběhy. Jednoho ze sedmi Stříbrných medvědů, Velkou cenu poroty, obdržel argentinský snímek Ztracené objetí od Daniela Burmana. Ústředním hrdinou je mladý Argentinec Ariel, který touží po návratu do Polska, země svých předků. Snímek ovšem nevybočuje z trendu letošního Berlinale.
Další Stříbrný medvěd za režii putoval s filmařem Kim Ki-dukem do Koreje, kde vzniklo drama Samaritánka - o dvou dívkách, které si prostitucí vydělávají na cestu do Evropy.

Nejlepší herečky porota vybrala dvě: Catalinu Sandino Morenovou a Charlize Theronovou. Morenová ztvárnila hlavní úlohu v kolumbijsko-americkém filmu Joshuy Marstona s názvem Maria milostiplná, vyprávějícím o mladičké dívce, jež se kvůli otřesné finanční situaci své rodiny dá do služeb pašeráků kokainu.

Theronová si v americkém snímku Monster od Patty Jenkinsové zahrála největší americkou vražedkyni všech dob. Stříbrného medvěda za nejlepší mužský herecký výkon si odvezl Daniel Hendler, představitel Ariela ve Ztraceném objetí. Cena za Největší umělecký přínos ověnčila švédský snímek Rozbřesk (režie Björn Runge).

Takzvané velké filmy odjely z Berlína s nepořízenou. Týká se to jak hollywoodských filmů Konečný sestřih a The Missing, tak norsko-americké Nádherné země o Vietnamci, který se vydal do Spojených států hledat svého otce. Naprázdno vyšla i výpravná řecká kronika Plačící země, zasazená do let 1919 až 1949, od režiséra Theo Angelopoulose.

Ukazuje se, že výpravné filmy nejsou s to zachytit pohyb doby. Menší příběhy, opřené o reálné události, velké fikce s přehledem porážejí.

Příčinou tohoto pohybu v kinematografii může být nejen stále rychlejší spád valících se událostí, ale také distribuční požadavky. Zejména u menších kinematografií hraje podstatnou roli možnost televizní distribuce - a tam je reálné zázemí filmového příběhu vždy výhodou.

Dalším rysem Berlinale byl nedostatek umělecky mimořádných titulů. Oceněné snímky jsou dobře řemeslně udělané, bývají často i poučné, ale chybí jim umělecký rozměr. A pokud se tvůrce o "artový" přínos skutečně pokusí, jako to udělal Angelopoulos ve své historické kronice, výsledek je často nudný.

V čase, kdy si diváci během filmového představení posílají esemesky, mají šanci zaujmout spíše rychle vyprávěné příběhy, opřené o konkrétní události. "Všude ve světě dnes slaví úspěchy nízko a středně nákladné filmy, natočené na základě skutečných příběhů," uvedl ředitel Berlinale Dieter Kosslick.

Celkově byla letošní přehlídka v Berlíně ve znamení průměrných titulů. Plná kina však svědčila o tom, že diváci se spokojí i s "malými" příběhy. Pokud se týkají světa, ve kterém žijí.

Související