recenze
/od našeho spolupracovníka/
V posledních třiceti letech se možná na britské literární scéně objevili významnější, hlubší či rafinovanější prozaici než Amis. O žádném z nich se však tolik nemluvilo a žádný z nich neměl takový vliv.
Rushdie, McEwan, Swift, Ishiguru, ti všichni se ocitli společně s Martinem Amisem v roce 1983 na seznamu "nejlepších mladých britských prozaiků". A o všech se hovořilo jako o "amisovské generaci".
Amis byl tak významný i proto, že rád provokoval, a to nejen literaturou, ale i svým životním stylem. Enfant terrible britské prózy udivoval bizarními, dekadentními a vysoce stylizovanými příběhy, psanými ovšem velice invenčním jazykem.
Mistrovským dílem je v tom ohledu román Peníze (1981), který v překladu vyšel předloni. Stejný nakladatel, Volvox Globator, teď připravil o deset let mladší autorův román Šíp času (1991). Ten představuje - společně s knihou povídek Einsteinovy příšerky a románem Londýnská pole (ten má teprve vyjít) - jistý obrat v autorově tvorbě.
Na sklonku osmdesátých let Martin Amis opustil pole společenské satiry a začal se zabývat tématem zkázy a utrpení. Londýnská pole a Einsteinovy příšerky jsou apokalyptická díla odehrávající se ve stínu hrozby, Šíp času je román o těch největších hrůzách, jež lidstvo zažilo - o holocaustu a druhé světové válce.
Tuto knihu vypravuje dvojník: americký lékař německého původu Odilo Unverdoben umírá na nemocničním lůžku a místo sebe vysílá do světa dvojníka, "parazita". Ten opouští svého "hostitele" a cestuje časem zpět, aby čtenáři nabídl příběh lékařova života - jenže pozpátku.
Chvíli trvá, než čtenář této vypravěčské fintě přivykne: chronologie je totiž obrácena skutečně důsledně, takže i dialogy jsou psány pozpátku a v příčinných vztazích vždy nejprve vidíme následek, pak příčinu. A takto postupně, krok za krokem, luštíme Unverdobenův příběh.
Není nijak sympatický. Ukazuje se, že tento americký doktor má velmi nechutnou nacistickou minulost, byl žákem samotného Mengeleho (zde přezdívaného "strýček" Pepi), zabíjel v Osvětimi a na samotném sklonku války se mu podařilo uprchnout přes Vatikán do Spojených států.
Tam byl nucen několikrát změnit identitu, aby před svou minulostí zmizel definitivně (Amis mu dává tak trefná jména jako například Tod Friendly, neboli "přátelská smrt").
Vypravěč románu je "tabula rasa". Je naprosto nevinný, neví nic o historii a nikdy nepociťuje hrůzu. Vlastně ani nemá proč - veškeré emoce, zhnusení nad nacistickými hrůzami, jsou ponechány na čtenáři, který text překládá do normální chronologie.
Z pohledu vypravěče se totiž hrůzy koncentračních táborů jeví úplně obráceně: v jeho verzi Unverdoben nebohé zajatce vlastně zachraňuje a posílá domů. Naopak není schopen pochopit, proč doktor tolik trápí své americké pacienty, které ve skutečnosti léčí - vypravěč totiž vidí zdravé lidi, kteří od doktora odcházejí "zpět" domů s krvácejícími ranami.
Že knihu vypráví dvojník, není vůbec náhoda. Amis zde očividně navazuje na knihu svého známého, psychologa Roberta Liftona, který pořídil rozhovory s několika válečnými zločinci, nacistickými lékaři, a přišel s teorií "zdvojování".
Lifton tvrdí, že v každém z nacistických doktorů se vytvořilo jakési "druhé já", které existovalo vedle toho původního. Jakmile se doktor dostal do situace, kdy začal zabíjet, toto druhé já se zmocnilo celé osobnosti.
Šíp času není nejčtivější Amisův román, ovšem o takovém tématu asi jen sotva lze psát čtivě. Rozhodně je to kniha nadmíru zajímavá a hluboká.
Martin Amis: Šíp času. Překlad Kateřina Klabanová. Volvox Globator, Praha 2003, 165 stran.