S neskrývanou láskou ke kinematografii museli připravovat program filmového festivalu Febiofest jeho dramaturgové. Letos - snad patrněji než v předchozích deseti ročnících - přehlídka nabízí mix mezi nejnovějšími filmovými tituly a klasikou.
Pořadatelé svůj záměr sahat častěji do archívů vysvětlují tím, že jde o snímky kvalitní, ale pro mladé publikum zpravidla nedostupné. Proto na letošním Febiofestu, který v hlavním městě začíná ve čtvrtek 22. ledna a potrvá až do pátku 30. ledna, jsou k vidění i snímky natočené v Sovětském svazu generací režiséra Sergeje Bondarčuka, reflektující s odstupem druhou světovou válku.
Snad i proto jsou tematické portréty tvůrců věnovány kupříkladu klasikům filmové historie, Ernstu Lubitschovi či Josefu von Sternbergovi. Snímky, jež mimo rámec Febiofestu lze zhlédnout jen ve specializovaných klubech nebo na privátních projekcích.
Podceněna nebyla ani současná produkce. Ačkoliv je možné namítnout, že většina titulů ze sekce Kino světových novinek by dříve či později doputovala do běžné distribuce, Febiofest se snaží o zprostředkování nadstavby.
Příkladem budiž japonský režisér Takeshi Kitano, jenž stojí za v posledních měsících opěvovaným snímkem Samuraj/Zatoichi. Tato novinka, plná strhujících bojových scén, se jeví jako kontrapunkt ke tvůrcově dva roky starému opusu Loutky. Ten se totiž nese v pomalém tempu, takřka beze slov - snímek klade důraz na výtvarnou prokomponovanost obrazů, již doplňují metafory vyplývající z buddhistického učení.
Stejná možnost srovnání se naskýtá v případě autora "otvíracího" titulu Febiofestu, kanadského režiséra Denyse Arcanda. Jeho Invaze barbarů, oceněná loni v Cannes za nejlepší scénář, je mnohovrstevnatým pohledem do 60. a 70. lét: umírající profesor se ohlíží za svým životem, který se dá navzdory vznosným idejím "revoluční" mládeže shrnout do několika málo, navíc vyprázdněných vět.
Arcand proti sobě (s vytříbeným smyslem pro ironii a paradox) postavil dvě teze, dva filozofické postoje k životu. První - jak již bylo naznačeno - vychází z ideálů socialismu 60. let, druhý odpovídá pohledu současných "bílých límečků."
Podobný sociologický a sociální přesah je vlastní i starším Arcandovým filmům. Na Febiofestu budou uvedeny například Úpadek amerického impéria, Gina, ale především slavný Ježíš z Montrealu...
Obdobná - ačkoliv daleko radikálněji vyjádřená - témata humanismu, spravedlnosti a hledání ideálního řádu zpracovával ještě před Arcandem levicový italský režisér Elio Petri. Návštěvníci přehlídky se mohou těšit hned na osm jeho snímků; například na film s výmluvným názvem Dělnická třída jde do ráje.
A aby sociálních motivů nebylo málo: 11. ročník Febiofestu uvede rovněž novinku mexického režiséra Alejandro Gonzálese Iňárritu, nazvanou 21 gramů. Iňárritu skrze svůj předchozí film Amores Perros - Láska je kurva soustředil pozornost celého světa k chudinským prstencům kolem Mexico de City. Tvůrce sice tentokrát vstoupil do služeb Hollywoodu, ale předchází film skvělá, vpravdě "nehollywoodská" pověst. Podrobný program je na www.febiofest.cz.