Hned zkraje jedna důležitá zpráva všem, kteří měli výhrady k prvním dvěma částem trilogie Pán prstenů: ve finále na vás čekají daleko rozjitřenější emoce, rychlejší střihy, napětí téměř v každém okamžiku, o trochu méně humoru a ještě masovější a brutálněji vedené bojové scény.
Nasyceni by měli být i příznivci románové předlohy J. R. R. Tolkiena: finále se odvíjí v takřka identickém duchu jako v knize. Včetně patosu, včetně skepse i včetně naděje.
Zkrátka - zahraniční recenzenti, kteří vstup Pána prstenů: Návrat krále do kin označovali za jednu z nejvýznamnějších událostí od dob bratří Lumiérů, nepřeháněli. Režisér Peter Jackson atakoval hranici možného v současné kinematografii; příběh samotný, se všemi archetypy a sémantickými finesami, přesto zůstal sevřený, živý a atraktivní. Technická stránka je fascinující a je dokonalá - přesto snímek zůstává pulsující i v pasážích, kdy mělo trikové studio volno a mnohasethlavý kompars odpočíval.
Spekulace o tom, zda Jackson konečně získá Oscara, nebo ne, jsou naprosto nepodstatné. Neboť žádná pozlacená soška nemůže docenit a ocenit přínos celého tvůrčího týmu trilogie světové kinematografii: podařilo se mu převyprávět velmi komplikovanou prózu moderním jazykem.
Od první až po poslední minutu třetího dílu (avšak i dvou předchozích) obklopil diváky nejroztodivnějšími postavami, vtáhl publikum doprostřed malých půtek i grandiózních bitev, ve kterých se svářejí principy dobra a zla.
Tři a půl hodiny absolutního propadnutí filmové iluzi. A možná den dva (ale klidně i několik týdnů) střízlivění, přesněji slastných flashbacků - taková je bilance Návratu krále.
Jedním dechem je třeba dovysvětlit, že iluze pouze pro ty, kteří již absolvovali předchozí dva díly. Podobně jako u Dvou věží nedochází k žádným retrospekcím a přibližování děje - proto si lze představit, že tematiky neznalý divák se bude třicet minut "aklimatizovat." Najdete se však ještě takový?
Nechuť opakovat je pochopitelná: Tolkien navršil tolik látky, že ani kdyby trval Návrat krále pět hodin a Jackson ještě více využíval zkratky, nevměstnalo by se do něj vše.
Takto se budou muset diváci obejít bez Tolkienem s gustem vylíčené smrti Sarumana, Gandalfova protivníka.
Jedna výjimka existuje. Úvodních pět minut je totiž vyhrazeno Glumovi-Sméagolovi, poloobojživelníku-poločlověku, jenž už při prvním kontaktu s Prstenem dokázal zabít.
Tím je vysvětlena Glumova prohlubující se psychická rozpolcenost - jeho cesta s hobity Frodem a Samem do Mordoru se pomalu blíží ke svému závěru a obava před zničením neobyčejného zlatého kroužku z jeho olysalé hlavy vytěsňuje i ty poslední zbytky pozitivního myšlení...
Peter Jackson i v Návratu krále zachovává vyzkoušené schéma vyprávění. V pravidelných intervalech sleduje vývoj na různých místech Středozemí. Sedm minut pro Froda a spol., sedm minut pro Aragornovy a Gandalfovy strategické úvahy, sedm minut stačí ohyzdným vojákům Mordoru, aby vypustili dostatečný objem hrůzy, sedm minut se oko trápí pohledem na apatické obyvatele Minas Tirith, kam má být směřována hlavní ofenzíva Sauronových kohort.
Samozřejmě, že minutáž není rigidně dodržována, sled scén nicméně povětšinou ano.
Mají jedno společné - takřka v každém záběru nechybí švenk kamery na horizont Gondoru, kde se kupí temná mračna a nakumulovaná nenávist a zloba je ventilována v pravidelných erupcích rudého magmatu.
Rozhodující bitva je na spadnutí, osud světa visí jen na tenkém vlásku pospolitosti odpůrců temného Mordoru. A v této napjaté atmosféře, v přehuštěném klimatu, jenž je už dopředu cítit krví, pronáší sněhobílý Gandalf zasněně: "Konečně to přichází..."
Ano, i závěrečný díl Pána prstenů nabízí několik odlehčených, humorných scén. Gimliho, sypající ve Dvou věžích z rukávu jednu taškařici za druhou, vystřídal na postu vrchního komika elf Legolas. Zvláště vydařené je jeho číslo s rozzuřeným olifantem (značně přerostlým slonem), po kterém se ztepilý elfí ostrostřelec projde jako po peršanu, aby svou "skateovou" choreografii završil krkolomným výskokem s roznožkou...
Obdobné okamžiky jsou ovšem na místě. Proklamovaná emocionalita je vyjádřena desítkami padlých hrdinů, obětavostí, patetickými provoláními oddaným bojovníkům, hledáním naděje i tam, kde se zdá být definitivně pohřbena. Pochopitelně láskou, jež je však v dané mocensko-politické konstelaci odsunuta do pozadí.
Obratnost při inscenování bojových scén Jackson dále rozvíjí: vedle úchvatných výškových záběrů na šiky protivníků zaujme především Gandalf, který při svých projížďkách na Stínovlasu musel zabloudit i k mistrům kung-fu. Anebo Pipin, jenž opancéřovaným obludám nahání strach pisklavým zvoláním: "Pusť ho, ty mrcho!"
I chyby a slabší momenty se v Návratu krále dají najít. Kupříkladu Viggo Mortensen obdařuje Aragorna třemi základními výrazy v tváři (zamyšlení, obětování, defétismus), které točí stále do kola. Jeho vyvolané Arwen (Liv Tylerová) zase nikdy nechybí kapka slzy na řasách, krátce po hromadných bojových srážkách nezůstává na zemi skoro žádný padlý, závěru by prospělo méně sentimentu...
Jsou to však jen malicherné připomínky k jinak triumfálnímu Návratu krále. Návratu hned dvojímu - protože na Pána prstenů může směle vykročit i ta část publika, jež nad hollywoodskými velkoprodukcemi zlomila hůl. Jacksonova trilogie může na nápady, sdělení i podmanivost lákat ještě dalších deset dvacet let.
Pán prstenů: Návrat krále, USA 2003, 201 minuta, od 12 let, distribuce: Warner Bros.