Když měl před čtyřmi lety premiéru sladkobolný muzikál Tanec v temnotách, málokdo mohl uvěřit tomu, že tvůrcem této prokalkulované slzopudné podívané je Lars von Trier. Dánský režisér, který stál u zrodu "veristického" manifestu Dogma 95.
S režisérkou Lone Scherfigovou, také Dánkou, je to podobné: po dvou méně nápadných snímcích získala před třemi lety ovace s Italštinou pro začátečníky. Aby loni Dogmu opustila a vrhla se do vymýšlení trochu složité konstrukce příběhu, v němž hraje významnou roli paradox.
Snímek Wilbur se chce zabít, který přichází do vybraných českých kin, není tak prvoplánově dojemný jako Tanec v temnotách. Zároveň ale toho až na přesně imitovanou atmosféru, několik dobrých hereckých výkonů a pár silnějších momentů příliš nenabízí.
Odehrává se ve Skotsku, přesněji v Glasgowě. Zamračené nebe, ošuntělé domy a vůbec nevábné prostředí, lidé bezcílně bloumající ulicemi... Není divu, že v podobném marasmu leckoho s labilnější povahou napadne spasit sebe i okolí sebevraždou.
Například pětadvacátníka Wilbura (Jamie Sives): kudy chodí, tudy do sebe sype prášky, přeřezává si tepny, věší se za lampy, skáče ze střech. Důvod snímek neodhaluje - může jím být chronická deprese, citový šok, stejně jako bezcílnost a duševní prázdnota.
Podobně zamlčené jsou rovněž hyperoptimistické stavy Wilburova bratra, Harboura (Adrian Rawlins). Zděděný antikvariát se mu hroutí pod rukama, žije jako starý mládenec, obden chodí vyzvedávat mladšího sourozence na psychiatrii - nic mu však nebrání v tom, aby poté, co se mu v obchodě zjeví umolousaná Alice (Shirley Hendersonová) s dcerkou, v ní spatřil takřka královnu krásy.
Úsměvy, svatba, rodinné štěstí. Nejen, že to zprvu kontrastuje s Wilburovými psychickými propady, ale zároveň se jaksi nehodí do vykreslených kulis Glasgowa. Z každého rohu i z každé postavy je cítit ponurost, únava, osamocení.
Scherfigová "hru na to, kdo je na chvíli šťastný" rozprostřela mezi zhruba šest sedm hlavních postav. Příkladnou nečitelností a cynismem z nich vybočuje psychiatr Horst (skvělý Mads Mikklesen), částečně i tápající, rozkošně netaktní Moira (Julia Davisová).
Čím více je ale do dané hry na štěstí vtahován Wilbur, tím více z ní vypadává Harbour. Především pak v druhé půli se Scherfigové film dostává do podobné roviny jako nedávno uvedený Můj život beze mě od Isabel Coixetové. Ovšem je mnohem více strojený a "trierovsky" roztahaný.
V jedné věci má ale Wilbur se chce zabít primát: stojí v čele pelotonu filmů, které se do značné míry zaobírají smrtí. Dalším jsou již tento týden uváděná Žádostivá těla.

Recenze: Wilbur se chce zabít, Dán./VB/Švéd./Fr. 2002, od 15 let 102 minuty, distribuce: Cinemart