Jméno brněnského kytaristy, zpěváka a skladatele Vladimíra Václavka zná každý, kdo se alespoň na čas zabýval brněnskou alternativní scénou. Důvěrně známý je rovněž příznivcům folku a jeho skladby jsou často ke slyšení v čajovnách i kavárnách. 

Václavek je zkrátka typickým zastáncem hudebního stylu, sdělného skutečně širokému publiku. A není divu: Jeho kytara byla nepřeslechnutelná ve skupině Dunaj, mnozí si jej spojují s výbušnou či naopak kontemplativní tvorbou Ivy Bittové, velký ohlas před více než deseti lety vzbudilo jeho sólové album Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj.
A výčet Václavkových projektů není zdaleka u konce; vynikající byly například obě nahrávky mezinárodní skupiny Rale.

Na svém novém albu s názvem Písně nepísně sice trochu ubral z "dunajského" rockového nasazení, ale pravověrné fanoušky této formace rozhodně nezklame. Neboť i v tvorbě Dunaje byly patrné meditativněji laděné plochy, jichž se na Václavkově novince vyskytuje dost a dost.

Písně nepísně mohou na první poslech svádět k názoru, že jde o odvozeninu hudebního minimalismu. Václavek často šeptá, jako by se jen konečky prstů dotýkal strun kytary; momenty, kdy zazní nástroje pozvaných hostů, se zase vyznačují častým opakováním jednoduchého motivu. Stačí ale pohled na jména autorů textů písní (v lepším případě rovnou ponor do jejich veršů), aby byla Václavkova "jemnost" objasněna. Melancholicky zasněné básně Bohuslava Reynka nebo stísněně zadumané texty Federika Garcíi Lorky - a vlastně také Václavkova dílka - se hutnějšímu, důraznějšímu pojetí brání.

Ostatně: S častým opakováním motivů plynutí a letu času, pomíjivosti, vnitřní harmonii a přírodnímu řádu se Václavek na výbornou vypořádal již na svém prvním debutovém albu. I nyní dokáže vyzdvihovat jednotlivé verše, slova - jeho kytara a hlas dávají vyniknout třeba i pouhé slabice.

Snad proto ony "nepísně" v názvu: Skladby jako Drakův let, Sedím si či Blázen mohou při poddání se hudbě připomínat mantrické odříkávání. Desetiminutoví Ptačí herci a Shinanai mají potom zaděláno na skutečné meditace.
I když prvně uvedená píseň trochu trpí strnulostí cyklického motivu a v Shinanai se - navzdory meditačním zákonitostem - místy vytváří robustní zvuková klenba; jako mohutná mračna prachu nad pouští Gobi...

S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že Písně nepísně jsou vhodné pro všechny, kdo si chtějí prodloužit duchovní atmosféru Vánoc. Vzhledem k množství možných interpretací textů klidně na celý rok 2004.

Vladimír Václavek: Písně nepísně, Indies Records 2003, 58 minut

Související